Tři poznámky k obranné politice roku 2017: Pobaltí, výdaje a evropská armáda

Podle dosavadního průběhu roku lze usuzovat, že političtí plánovači na Ministerstvu obrany se v roce 2017 rozjeli na plné obrátky. Přesto ČR zůstává v klidném středu aliančního pelotonu a vyčkává, odkud zavane silnější vítr.

Česká účast na předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí: Pozdě, ale přece

Nejprve se na počátku února ministr obrany při setkání se svými protějšky ze zemí V4 konečně přihlásil k české účasti na předsunuté alianční přítomnosti v Pobaltí v roce 2018, kterou ztělesňují čtyři mezinárodní prapory v pobaltských zemích a Polsku. Zapomenuta budiž česká rota, která v Pobaltí tento čtvrtrok reprezentovala rotační výcvikovou misi zemí V4. Od počátku se totiž jednalo o vývojově překonanou aktivitu, kdy ČR nezaregistrovala posun od cvičení k zmíněným „obranným“ mezinárodním praporům (potvrzený loňským Varšavským summitem). Tuto korekci lze i přes téměř roční zpoždění stále hodnotit pozitivně. Navázat by na ni ovšem měl závazek, že Česká republika bude po roce 2020 usilovat o vedení jednoho z těchto praporů.

Zrychlení růstu výdajů na obranu: Pozdě, ale přece

Následně, v polovině února, ministr obrany zažádal o razantnější nárůst výdajů na obranu, neboť si uvědomil, že dosavadním tempem navyšování nelze splnit koaliční závazek vydávat v roce 2020 1,4 % HDP na obranu ani dostatečně odpovědět na požadavky nové americké administrativy. Ministr obrany tak po uplynulých letech, kdy odmítal částky v řádu miliard, které mu nabízeli nad rámec rozpočtu poslanci ze sněmovního výboru pro obranu, nyní volá po zdvojnásobení ročního nárůstu rozpočtu (ze čtyř na osm miliard) až na cílové číslo 75 miliard v roce 2020. Můžeme tedy pouze doufat, že po dosavadním pomalém a nízkém navyšování, kterým jsme se dostali zpět zhruba na úroveň rozpočtu z roku 2003, splní generální štáb ministrovo zadání a přepracuje investiční plány.

Již rok a půl po svém schválení se Koncepce výstavby AČR (KVAČR) do roku 2025 stává definitivně překonanou. Z původních předpokladů, na kterých je KVAČR vystavěna, zůstal nezměněn snad pouze dosavadně úspěšný nábor vojáků. A i tento bod doznal značných změn v tento rok aktualizované obranné strategii, která požaduje nárůst cílového stavu o 5 000 vojáků. Dosvědčuje to i chaos okolo nákupu nového víceúčelového či bojového vrtulníku nebo časový odklad přechodu na dělo alianční ráže 155 mm, když byla místo toho zahájena modernizace dvou třetin houfnic stávající ráže 152 mm.

Ještě méně svalnatě tak dnes vypadá v této souvislosti podzimní vystoupení premiéra Sobotky v Otázkách Václava Moravce, kde odmítl navyšování rozpočtu na obranu v reakci na nástup nové americké administrativy.

Česko-německá vojenská spolupráce jako základ evropské armády: Promarněná šance

Třetí, patrně nejvíce propíranou událostí, bylo přidružení české 4. brigády rychlého nasazení k německé 10. obrněné divizi v rámci přípravy a výcviku aliančních formací použitelných pro operace kolektivní obrany.

Přirovnání tohoto kroku k vojenské spolupráci rozvíjené mezi Německem a Nizozemskem, které zaznělo v některých mediích, však kulhá hned na obě nohy. Berlín s Haagem totiž odspodu budují plně integrované jednotky a tvoří de facto zárodky mytické evropské armády. Příkladem budiž včlenění nizozemské 11. aeromobilní brigády do německé divize rychlého nasazení nebo integrování nizozemské mechanizované brigády (nedisponující od roku 2011 tanky) do německé obrněné divize.

V praxi mohou vznikat například následující kombinace: nizozemská rota se zapůjčenými německými tanky je součástí německého obrněného praporu, který je zase součástí nizozemské brigády, jež sama je podřízena německému diviznímu velitelství.

Když se premiér Sobotka v uplynulém roce aktivně přihlásil k myšlence evropské armády, těžko tím měl na mysli výše zmíněnou aktivitu „zdola“. Vtip je ale v tom, že to tak myslet měl. Měl zavázat českou armádu k německo-nizozemskému modelu, který se jeví čím dál více jako optimální a také nezbytný. Česko tak zůstává v budování svých vojenských schopností na mezinárodním základu tragicky nepřipraveno, a to zejména mentálně. Premiér tak promarnil šanci kvalitativně posunout diskuzi o evropské armádě z pozice, ve které se debatuje jen o tom, zda nás má povinnost chránit Washington, nebo Brusel.

Kvůli neschopnosti premiéra i ministra obrany rychle se přizpůsobit bezpečnostnímu prostředí tak hlavním výsledkem jejich práce v obranné politice zůstává zvýšení počtu vojáků, které se přiblížilo hodnotě z roku 2005. K dalším oblastem většinou přistupovali stylem „počkáme a uvidíme“. V době bezprecedentního rozkolísání mezinárodního systému, který českému státu garantuje v historii nikdy nepoznanou míru bezpečí, je to tragický výsledek neodpovídající historické lekci, jakou české zemi uštědřilo 20. století.

Jakub Kufčák

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz