V Macronově volebním štábu se v neděli večer na rozdíl od oslav výhry v prvním kole před dvěma týdny nerozdávaly vlajky Evropské unie, ale jen francouzské trikolory. Nejmladší francouzský prezident má před sebou nejen bouřlivé oslavy, ale i odpočinek před třetím kolem hlasování – tedy červnovými parlamentními volbami, kde se jeho rok staré hnutí En Marché! bude snažit zabodovat. Jinak totiž hrozí, že program, s nímž Macron vyhrál a dal tak naději liberálům celého západního světa, zůstane z větší části na papíře.

To je jen první z bodů, kterými je rámována nejistota, která přichází s Emmanuelem Macronem do Elysejského paláce. Svým způsobem je Macron méně čitelný než poražená Marine Le Penová, u níž bylo jasné, co bude chtít a kam Francii nasměruje. U Macrona není jasné, jak bude chtít prosazovat své domácí i zahraniční priority, k nimž se upřely naděje liberálů.

vše o francouzských volbách

Francouzské prezidentské volby.Grafy, průzkumy, komentáře, názory. Vše na jednom místě.

Více zde

Evropa totiž není a nebude jako dřív, nejen kvůli Macronovi, ale i brexitu či novým vztahům k USA a Rusku. Macronovo vítězství, které následovalo po vítězství tradičních stran v Nizozemsku a které bylo doprovázeno místními volbami v německém Šlesvicku-Holštýnsku, kde nacionalisté propadli, neznamená návrat ke starým pořádkům evropské politiky. Je ale otázka, zda toto chápou například v sídle Evropské komise, kde nepochybně bouchá šampaňské.

Macron má ambiciózní evropský program, a pokud najde odpovídajícího partnera po zářijových volbách v Německu, čeká Evropskou unii, zápasící s brexitem, nová vlna debat o užším spojování – a odsunování těch, kteří například nejsou členy eurozóny jako Česká republika.

Populisté a nacionalisté neprohráli nejen ve Francii, ale i jinde drtivě. Spíše postupně konsolidují a upevňují své pozice a stávají se součástí etablovaných politických sil. Marine Le Penová téměř zdvojnásobila zisk svého otce z prezidentské volby v roce 2002.

Tradiční levicové i pravicové strany zatím zoufale hledají témata a tváře, které by je zatraktivnily v očích voličů hledajících jednu základní věc – změnu.

Změna je od krizových let 2008 a 2009 stále žádanějším zbožím v politickém supermarketu. Zleva ji uchopila řecká Syriza a španělské hnutí Podemos, zprava nejen Marine Le Penová, ale i středoevropští vůdci jako Jaroslaw Kaczyński či Viktor Orbán. Změnu – i když vlastně pořádně nevíme, jakou - přináší i Emmanuel Macron, který své hnutí či stranu buduje teprve rok. Rekordmanem rozhodně není, slovinský premiér Miro Cerar založil stranu, s níž v roce 2014 vyhrál volby, šest týdnů před hlasováním.

Macron teď tak trochu připomíná Baracka Obamu v čase jeho prvního volebního vítězství v roce 2008. Vzal na svá bedra větší naděje, než může jeden člověk unést. Obama potom narazil na tradiční strany v parlamentu a předal politickou scénu zablokovanou nástupci Donaldu Trumpovi, nástupci, který v očích mnoha lidí představuje to nejhorší z populismu posledních dvaceti let.

Od Macrona se čekají velké věci doma i v Evropě, i to je součást populistické vlny, jen nahlíženo z druhé strany. Zklamání těch, kteří si do něj projektují své naděje, může být dost velké. A Le Penová či další evropští populisté umí být trpěliví.

Tento článek máteje zdarma.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení.
Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace