Rekonstrukce státu v cílové rovince

Poslanecká sněmovna koncem února schválila rozsáhlé výjimky ze zákona o registru smluv. Zákon, který ve své výroční zprávě pochválila i Bezpečnostní informační služba jako pozitivní krok proti modernímu organizovanému zločinu, byl přitom schválen teprve koncem roku 2015. Ve zkratce jde o opatření, které zavázalo státní, samosprávné a další veřejné instituce zveřejňovat své smlouvy na internetu. Podobné opatření platí na Slovensku již od roku 2010.

Sněmovní výjimky měly z povinnosti zveřejňovat smlouvy vyjmout státní a městské firmy. Tím by se velká část hospodaření s veřejnými prostředky zase potichu skryla před zrakem veřejnosti. Senát se ale proti plošným výjimkám postavil a Sněmovna tak bude v úterý stát před důležitým rozhodnutím: Buď Senát přehlasuje, plošné výjimky si prosadí a z registru smluv tak udělá prázdnou slupku, nebo schválí senátní návrh, který zaručuje mnohem větší transparentnost.

Zatímco budeme čekat na rozuzlení této epizody, neuškodí připomenout si minulé díly. V březnu 2013 o sobě dala poprvé vědět iniciativa Rekonstrukce státu na slavnostním galavečeru, kde 19 nevládních organizací s podporou několika politiků, byznysmenů a expertů vyhlásilo boj korupci. Kdekoho tehdy možná napadlo znuděně zívnout: Už zase?

Brzy ale bylo jasné, že jde o něco většího. Před volbami v říjnu 2013 iniciativa zatlačila na kandidáty o poslanecký mandát, aby se upsali, že v případě zvolení podpoří devět protikorupčních zákonů. Ty předtím rekonstrukční aktivisté pečlivě vybrali z desítek opatření, která se v boji proti korupci používají jinde v Evropě. Asi čtvrtina z přibližně 6000 kandidátů se Rekonstrukci upsala. Když pak byly volební lístky sečteny, ve sněmovně zasedlo 157 poslankyň a poslanců zavázaných k podpoře protikorupční legislativy.

Úspěch, nebo neúspěch?

Na oslavu konce korupce v Česku bylo ale ještě trochu brzy. Navzdory obrovské podpoře na papíře se protikorupčním opatřením zpočátku příliš nedařilo. Dvacet měsíců od vzniku iniciativy a rok po volbách byly prosazeny jen dva z devíti zákonů. To Jan Klusáček na portálu Česká justice komentoval tak, že „to ani největší optimista nemůže označit za velký úspěch.“

Dnes je v podobě, se kterou je Rekonstrukce státu spokojena, schváleno pět zákonů. Pravda, situace registru smluv připomíná bruslaře uprostřed rybníku na jarním, tajícím ledě. Přesto je to pro Rekonstrukci státu minimálně tak napůl. S přihlédnutím k tomu, jak těžké bylo v Česku v minulosti prosadit systémová protikorupční opatření, je to ale vlastně velký úspěch. Čím si ho vysvětlit?

Vrcholem kampaně bylo období před volbami. Zatímco původní, pravděpodobně přehnaně ambiciózní plán rekonstrukční iniciativy byl prosadit zákony ještě do voleb, pád Nečasovy vlády přinutil aktivisty k rychlé změně strategie a ze sprintu se stal běh na dlouhou trať, jehož cílovou rovinku právě sledujeme.

Vtipněji a tvrději

Z historického hlediska je důležité, že protikorupční organizace sjednocené v Rekonstrukci státu se rozhodly k razantní změně strategie. Po dvou dekádách profesionalizace, budování expertízy, vázání kravat a soudních sporů do svého repertoáru přidaly konfrontaci a mediálně přitažlivý aktivismus.

Možná si vzpomenete na Korupční bublinu, anti-cenu, kterou Rekonstrukce státu krátce před volbami udělila Vítu Bártovi za to, že svým hlasováním nepodporoval protikorupční opatření. Paradoxně, protože právě protikorupční rétorika ho vynesla do vysoké politiky. Možná si vybavíte obří počítadlo umístěné na fasádu naproti Poslanecké sněmovně, které ukazovalo, kolik poslanců se zavázalo podpořit dnes ohrožený registr smluv. Nebo jste jako stovky tisíc dalších viděli některé z videí na Youtube „Dožeňme Botswanu!“ nebo „Kráska a blbec…“, která kampaň představovala veřejnosti.

Pozornost veřejnosti a médií je něco, co se českým neziskovým organizacím dlouho nedařilo získat. Možná ji ani tolik nepotřebovaly. Peníze čerpaly v 90. letech od amerických nadací a později z Evropských fondů, takže veřejnosti se tak nějak nebylo třeba zodpovídat. Jsou samozřejmě výjimky, např. organizace Greenpeace si vždy zakládala na financování výhradně od individuálních dárců a také patří mezi neziskovkami k těm nejznámějším.

Ale zpět k Rekonstrukci státu. Té se díky změně strategie podařilo dosáhnout solidní pozornosti, takže například na Facebooku ji dnes sleduje 24 000 lidí. To je srovnatelné s množstvím fanoušků vládnoucí ČSSD. Samotné organizace Frank Bold nebo Oživení, které jsou od počátku centrálními organizacemi stojícími za Rekonstrukcí státu a pohybují se tu již od 90. let, mají fanoušků násobně méně. Prostě jiná strategie. Kromě happeningů a snahy oslovovat veřejnost virálním materiálem přidala Rekonstrukce státu ještě jeden nástroj. Vyzvala lidi, aby se stali ambasadory iniciativy a kontaktovali politiky přímo v regionech.

Pohřbívání Rekonstrukce státu zaživa

Rekonstrukční odysea se ale nesetkávala jen s obdivem. Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk v článku „Rekonstrukce Rekonstrukce státu“ iniciativě vytkl, že s takto komplexním programem měla jít do voleb, a ne ho outsourcovat na politické strany. Zvláštní. Jaký je tedy smysl politiků v zastupitelské demokracii, pokud ne to, že na ně občané a občanské iniciativy outsourcují své představy o správném fungování společnosti?

Vadil také nátlak na politiky. Samozřejmě se proti němu ohrazovali samotní politici, ale na Rekonstrukci státu nenechal nit suchou ani Jakub Patočka, který jí v Deníku Referendum mimo jiné vytkl, že demokratickou diskusi nahradila autoritativním kladením požadavků. Předmětem kontroverze byla především předvolební část kampaně, ve které Rekonstrukce státu dala uchazečům o poslanecký mandát na výběr: buď se zavázat k prosazování iniciativou vybraných protikorupčních zákonů, nebo být označeni jako „bla-bla“.

Tohle bylo z určitého úhlu pohledu nespravedlivé. Podporovatelem Rekonstrukce státu se tak totiž snadno mohli stát i politici, kteří v minulosti protikorupční návrhy aktivně torpédovali. Naopak politici s výrazně lepším kreditem, kteří se odmítli zavázat, skončili s nálepkou „bla-bla“.

Transparentnost jako norma

Je ale možné vidět to i z jiného úhlu. Rekonstrukci státu předcházelo dlouhé období, kdy se neziskovým organizacím prosazovat systémová protikorupční opatření moc nedařilo. Proto se organizace sdružené v Rekonstrukci státu rozhodly shodit rukavice a zkusit trochu přitvrdit hru. Hlavním cílem nebylo ovlivnění voleb, ale získání dostatečně mocné páky, která donutí politiky splnit po volbách své sliby. Předvolební kampaň Rekonstrukce byla tvrdá, ale možná právě proto máme dnes pět protikorupčních zákonů.

Podívejme se na jiný příklad. Rozvojové země bohaté na nerostné suroviny trpí korupcí. Překvapivě se jich ale desítky přihlásily k mezinárodní Iniciativě pro transparentnost těžebního průmyslu (EITI). Tím se dobrovolně otevřely mezinárodnímu dohledu. Proč si tamější politici omezili prostor ke korupci? Výzkum naznačuje, že často z pragmatických pohnutek. Chtěli si zlepšit image a získat více pomoci od mezinárodních organizací, ukonejšit nespokojené voliče a v důsledku tak získat převahu nad politickými oponenty. Tím ale spustili kaskádu, kdy transparentnost se stává společenskou normou, dostává se do zákonů a stává se součástí politické kultury.

Ani v Rekonstrukci státu se nehraje primárně o to, jestli se pár politikům stane křivda. Ve hře je to, jestli se podaří transparentnost ustavit jako pevnou součást české politické kultury a jako normu, kterou napříště budeme automaticky od politiků vyžadovat a oni s tím budou muset počítat. V tom je síla norem.

Kampaň v kontextu

A jak je to tedy s tím, že si kapři sami nevypustí rybník? Rekonstrukce státu ukazuje, že to za určitých okolností není pravda. Nespokojenost českých voličů se stavem korupce byla před volbami v roce 2013 podle průzkumů veřejného mínění rekordně vysoká a politická scéna nestabilní. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostaly dvě nové strany (TOP 09 a VV) a vše nasvědčovalo tomu, že v roce 2013 se situace nejméně zopakuje (a zopakovala: ANO, Úsvit).

Kromě politických stran ale začala tíha voleb doléhat také na jednotlivé kandidáty. Z analýzy Jana Morkese (2008) z Masarykovy univerzity vyplývá, že v letech 1996, 1998, 2002 a 2006 získalo svůj mandát díky preferenčním hlasům postupně 0, 2, 12 a 6 poslanců. Nic moc. Po volbách v roce 2006 byl ale přijat zákon, který voličům vrátil dva preferenční hlasy, takže celkem teď mají opět čtyři, a zároveň snížil hranici potřebnou k tomu, aby byly preferenční hlasy zohledněny, ze 7 na 5 %. Občanské iniciativy tuto skutečnost řádně rozšířily a ve volbách 2010 získalo díky preferenčním hlasům svůj mandát 48 poslanců. S touto zkušeností si politici v roce 2013 nemohli být ničím jistí. Lepší podmínky si Rekonstrukce státu pro svoji předvolební kampaň nemohla přát.

Dnes je ohrožen jeden z pěti již schválených rekonstrukčních zákonů a byla by škoda o něj přijít. Ale je dobře, že někdo hlasování politiků sleduje a pečlivě zaznamenává. Až půjdou Češky a Češi koncem roku k volbám, obtěžkáni čtyřmi preferenčními hlasy, měli by si uvědomit, že za protikorupční zákony nevděčí jen Rekonstrukci státu, ale především politikům, kteří je napsali a svým hlasováním schválili.