Střední věk je těžká disciplína

Prokristapána!" vykřikla Klára afektovaně. "To slovo přede mnou nahlas už nikdy nevyslovujte!" Číšník nadzvedl obočí a rovněž Klářiny tři kamarádky překvapeně zamrkaly.

"Jaké slovo?" řekly skoro současně Julie, Martina a Ruth.

Klára a její tři přítelkyně se scházely pravidelně jednou týdně a zakládaly si na tom, že místem, kam chodí na čaj, nějaký chutný zákusek a pár sklenek vína, je vždy nóbl podnik.

Cukrárna a kavárna Nová Paříž mezi takové podniky patřila. A i číšníci tam mají dobrý trénink, takže ten, který je obsluhoval, jen zdvořile setrval s nadzvednutým obočím.

Všichni hleděli na Kláru. "Myslím slovo med!" řekla. Pohlédla na kamarádky. "Tady pan číšník se mě zeptal, čím si chci osladit svůj mátový čaj."

"Ale náš med je pravý domácí!" zaprotestoval číšník.

"Panebože!" zakvílela Klára. "Nežádala jsem vás, abyste to slovo prostě neříkal?" "Jistě, madam," řekl odměřeně číšník, dokončil objednávku a zmizel. Julie, její nejbližší kamarádka, se starostlivě zeptala: "Prosím tě, co se děje?"

Klára protáhla dramatickou pauzu na nejzazší mez. "Emil začal včelařit!" prohlásila.

Přítelkyně pohlédly překvapeně nejdřív na ni a pak vzájemně na sebe.

"No a?" zeptala se Martina. Klára po ní šlehla pohledem.

"Náhodou jsem četla, že je to teď velmi módní záležitost. Myslím jako pořídit si včely," nedala se Martina. Z Klářiných očí jako by sršely jiskry.

"Možná mezi nějakými sotva zletilými hipstery!" řekla.

Což byl podpásový útok, protože Martina se jim nedávno pochlubila novým mladým milencem. Kterým byl ani ne třicetiletý hipster s plnovousem.

"No a?" Martina pokračovala v obraně včelaření, nedbajíc toho, že ji přítelkyně málem zabíjí pohledem a další dvě k ní naopak vysílají varovné signály.

"Děláš si legraci? Copak nějaké...," Klára zapátrala v paměti po vhodné formulaci, "... dětinské blbnutí s hmyzem je zábava pro padesátiletého chlapa? Navíc úspěšného finančního manažera mezinárodní firmy?"

Martina se zjevně zalekla přítelkynina zaujetí a jen pokrčila rameny.

Ale už bylo pozdě.

"No jen řekni, co dělal Karel?" přešla teď naopak Klára do protiútoku.

Což bylo ovšem porušení pravidel, protože o bývalých manželech mluvily nejdříve po vypití jedné, ale spíš dvou lahví vína. Jenže ona řeč už stejně předtím přišla na milence, o kterých se dle pravidel má mluvit dokonce až po manželích. To se pak ani vypité lahve vína nepočítaly.

"Můj Karel?" zeptala se Martina, celkem zbytečně. Klára jen posměšně odfrkla. Proč by se jí ptala na nějakého jiného Karla?

"Hele, a není to jedno?" vložila se do debaty obou žen Julie. Ale Klára ji bleskurychle usadila slovy: "Ty mlč. K tomu tvému zázraku se taky dostaneme!"

A znovu zapíchla pohled do Martiny. Ta přimhouřila oči, připravená kamarádčin atak odrazit. Ale mlčela.

"Tak já ti řeknu, co dělal tvůj Karel. Vojel půlku ženskejch v tý jejich firmě a udělal svý sekretářce dítě. Dneska jezdí jak idiot s kočárkem, tobě nechal dům a dva miliony na účtě."

"Počkej...," namítla Martina, ale Klára se nenechala přerušit.

"Tomu říkám důstojná krize středního věku!"

"Poslyš...," zkusila to ještě jednou Martina, zase marně.

"Prostě takhle se v krizi středního věku chová chlap, kterej má koule! A kterej ví, že jeho žena je dáma!"

Martina byla rozhodnutá Kláře pěkně od plic říct, co si o ní myslí... ale jen hlasitě vydýchla. Protože jí došlo, že ji Klára nekritizuje, ba naopak.

"Já si nestěžuju," řekla jen.

A usmála se. Úlevně vydechly i Julie a Ruth, rády, že krize u stolu je snad zažehnána.

"Ještě aby sis stěžovala, když si můžeš hezky doma přefikávat ty svoje zajíčky," řekla Klára.

Martina chtěla říct, že Džon - tak si říká ten třicetiletý hipster - není žádný zajíček, ale nakonec se jen zachichotala.

Klára se obrátila na Julii. "A jsme u toho tvého!"

"Emila?" řekla nejistým hlasem Julie.

"Přesně, Emila. Ten ti tady nechal skoro všechny peníze, byt na Vinohradech a tu svou terénní obludu."

"Jeep Grand Cherokee," řekla věcně Julie.

"To máš fuk. Podstatný je, že odjel na cestu kolem světa."

"Říkal, že po tom celý život toužil."

"To máš taky fuk. Kdy odjel? Před rokem?" zeptala se Klára.

"Budou to už skoro dva roky," vzdychla Julie. S určitým, byť nijak velkým úsilím, aby to znělo nešťastně. Což se tedy moc nepovedlo.

Klára demonstrativně obrátila oči v sloup a řekla: "Dva roky prázdnin! Panebože! Co já bych za to dala! Pořád spíš se svým šéfem?"

Julie se zapýřila, rozhlédla se a demonstrativně šeptem řekla: "Ale Kláro, probůh! Nebuď tak indiskrétní."

Po chvilce tiše dodala: "Pořád."

"Vidíš! Ten tvůj někde v Antarktidě běhá za tučňáky, dává jejich fotky na Instagram, a ještě je šťastnej jako blecha!" řekla Klára.

Ale to už se podívala na Ruth, nadechovala se... ale pak jen mávla rukou a neřekla nic.

Je to citlivá věc, co si budeme povídat. Ruthin manžel si před dvěma lety koupil sportovní vůz typu kabriolet a hned třetí týden s ním v rychlosti přes dvě stě kilometrů naboural do zdi průhonické obory. Byl namístě mrtev. Zlé jazyky tvrdily, že byl pochován bez svého přirození, protože ho v okamžiku srážky měla v puse dívka sedící na sedadle spolujezdce.

Prostě se vším všudy takový smutný příběh. Ještě že Ruthin manžel pracoval pro zahraniční korporaci, která svým zaměstnancům platí v rámci firemních benefitů velkorysou životní pojistku.

Plnění bylo ve výši deseti ročních manažerských platů. Včetně bonusů!

Ano, i to je z pohledu milující ženy způsob, jak lze slušně a lidsky vyřešit krizi středního věku.

Ruth vzala Kláru za ruku a obě ženy se objaly. V odpoledním slunečním svitu, který do kavárny Nová Paříž dopadal velkými okny s roztaženými záclonami, se jim v očích sotva znatelně zaleskly slzy. Oběma.

Klára se napila módního letního drinku zvaného Aperol Spritz, smutně vzdychla a řekla: "No a ten můj idiot začal chovat včelstvo."

Její kamarádky se na sebe podívaly.

"Debil," řekla Martina.

Julie přikývla. "Zasloužila by sis někoho lepšího. Ten blbec je snad impotentní, nebo ne?"

Klára smutně pokrčila rameny.

"S takovým dementem je to zabitý," prohlásila temně Ruth.

Chvíli jen tak seděly a nepřítomně hleděly před sebe. Znáte to, někdy nastanou chvíle, kdy člověk opravdu neví, co říct. A tak radši mlčí.

Ticho přerušilo zapípání Klářina mobilního telefonu.

Sáhla po něm a podívala se na displej.

Stálo na něm: "Miláčku, byl jsem teď u včel a představ si, že už brzo asi stočíme náš první vlastní med! Mám se zastavit v Lidlu a koupit něco k večeři? Tvůj Kocourek."

Klára se hlasitě a tklivě rozplakala.