Odchod je těžký. Ale osvobodí vás

Michael Fabián se v roce 2015 po šestnácti letech rozešel s korporací. O kariérním zlomu mluví upřímně, nebylo to pro něj nic jednoduchého. Na tento krok se připravoval zhruba osm měsíců. A kdyby mu firma American Express tak trochu nepomohla sama tím, že přeskupila pozice, možná by se sám odejít neodhodlal. "Takové rozhodnutí se dělá těžko. Máte rodinu, zodpovědnost a vcelku zajímavou práci. Na druhou stranu cítíte, že už v ní nepřicházejí investice a novinky, které tak potřebujete," popisuje Fabián dilema, kterým procházel.

Loňský rok byl pro vás ve znamení odcházení...

Ano, loni touto dobou jsem odcházel z American Expressu. Těšil jsem se, že si po 16 letech budu dělat, co chci. Že pobudu s dětmi a prožiji normálně běžný den. Těšil jsem se, že půjdu s dcerou skákat na trampolíně a neodložím to kvůli konferenčnímu hovoru. To byl velmi důležitý pocit. Takových momentů byla spousta a užil jsem si je. Myslím, že nás to s dětmi hodně sblížilo.

Zvládl jste tenhle přechod sám?

Není žádné hrdinství si takové situace odžít sám. Pomohlo mi, že jsem před koncem v American Expressu už tušil, že změna zraje a bude muset přijít. Mnoho z mých kamarádů prošlo koučovacím výcvikem. Už nějaký čas jsem se tomuto tématu věnoval a zajímalo mě dostat se více do hloubky. Chtěl jsem vědět, jak lze pomoci dalším lidem dostat se z bodu A do bodu B, jak jim být průvodcem v jejich životních změnách. Byl to pro mě velký dar. Začal jsem se na věci dívat jinak a chápat změny mnohem pozitivněji. Jsem všímavější k obyčejným věcem a umím se více těšit z každodennosti.

Z čeho třeba?

Když napadne sníh, jdu se s dětmi koulovat. Je čas si najednou uvědomit radost toho přítomného okamžiku. Je to lepší než plánovat velké akce, které přijdou za měsíc, za rok. Člověk se na ně těší, má obrovské očekávání a ono je to pak úplně normální.

Jak jste ve firmě dospěl ke konci?

Nabídka přišla v době, kdy globální firma procházela restrukturalizací. To je jen eufemismus pro škrtání nákladů. Byl jsem u mnoha z nich, ke snižování nákladů docházelo od poslední finanční krize a další přicházelo každý druhý rok. Loni přišli s nabídkou za mnou. Regionální vedení se posunulo do Polska, které přebralo kompetence i za moji pozici. To už probíhalo mnoho let v jiných korporacích, takže bylo jen otázkou času, kdy to přijde u nás. Moje místo se zrušilo a já jsem ve firmě neviděl novou další roli.

Nebyla jiná možnost než odejít?

Ve finále jsem byl rád, nastal čas na změnu. Takové rozhodnutí se samo o sobě dělá těžko. Máte rodinu a zodpovědnost. Máte docela zajímavou práci a kolem sebe lidi, kteří vás baví, ale cítíte, že investice a novinky moc nepřicházejí. Zároveň je vám materiálně dobře, takže udělat krok do neznáma je obtížné. Nakonec jsem ten krok udělal a najednou jsem byl hrozně svobodný. Ve velkých firmách máte řadu skvělých věcí, ale je to vyvážené narůstající frustrací, že toho lokálně čím dál tím méně skutečně můžete rozhodnout.

Jak dlouho jste se na odchod připravoval?

Měl jsem nějaké indicie od podzimu, takže jsem měl asi osm měsíců na to, se připravit.

Dá se těch 16 let rozčlenit od skvělých momentů až po ty těžké?

Nastupoval jsem jako obchodník v cestovní agentuře, jež byla nedílnou součástí firmy. Po pár letech jsem dostal nabídku začít kartový byznys. Bylo to fantastické období, protože rozjíždíte úplně nový produkt a stavíte nový tým, budujete nový byznys. Z toho jsem žil pár let. Pak jsem se začal trochu nudit a přišla nabídka stát se jednatelem pro celý AmEx. Vydrželo mi to přes devět let, ačkoliv v posledních letech už to byla velmi rutinní záležitost. Viděl jsem, že rodina není flexibilní někam vycestovat, takže moje volba byla buď působit v jiné finanční instituci, nebo udělat krok do neznáma.

Mohl jste jít do zahraničí?

V jedné fázi jsem chtěl ven, měl jsem námluvy v Nizozemsku a Londýně, ale rodinné důvody převážily.

Nastal nějaký konflikt s partnerkou či okolím, že chcete opustit teplé místo?

Ne, s tím žádná nervozita spojena nebyla. Ženě jsem za to vděčný. Měli jsme určitý komfort v úsporách, v jistotě, že nějaký čas překleneme bez příjmů. Ale podvědomí samozřejmě pracovalo. Bál jsem se, že to období potrvá déle, než jsem si představoval. Od počátku jsem kalkuloval s tím, že to bude jen přechodná doba.

Jak vypadal váš poslední den ve firmě?

Bylo jich několik. Nejdříve velká úvaha, jak to oznámit zaměstnancům. Oznámení bylo koordinované v celoevropské struktuře, protože po mně následovali další lidé. Bylo to hodně emotivní, vždyť jsem s těmi lidmi strávil více než dekádu života. Pak bylo třeba předat agendu nástupci, kterému musíte vypracovat návod pro chvíli, kdy už ve firmě nebudete. Pak přijde den, kdy to předáte. A pak, až po několika týdnech, nastal ještě den, kdy se konala party na rozloučenou. Takže já vnímám tři klíčové dny odchodu.

A který představoval největší zlom?

Rozlučková party přišla až po dvou měsících. Získal jsem velký odstup, viděl to z jiného úhlu pohledu a přicházel sám k sobě. V tom smyslu, že si o sobě myslíte určité věci, máte nějaké domněnky, co vás baví, co si můžete dovolit. A když jste nově "svobodný", začnete jinak přemýšlet, mění se vám hodnoty, je to docela úleva. Potřeboval jsem zjistit, kdo skutečně jsem, jaký je můj jiný opravdový talent - jiný než ten navázaný na firmu.

Nebál jste se pocitu méněcennosti?

Neměl jsem ten pocit. Je to však velká změna, když se vám z pracovního života, kdy máte čas naplánovaný na minuty, najednou vytratí pocit urgence a jistý pocit důležitosti. Myslíte si, že máte zvládnuté své ego, ale není to pravda. Na druhou stranu vzato, odejít znamená velkou příležitost pustit si do života více těch skutečně důležitých věcí.

Co jste udělal pak?

Splnil jsem si některé sny: plavil jsem se na jachtě, kde jsem absolvoval kapitánský kurz, pak jsem se jel potápět. Poté jsem si řekl, že chvíli chci být totálně off-line, a dva týdny jsem pobyl na samotě v jižních Čechách. Být off-line takto dlouho je velmi posilující a všem to v důležitých životních změnách doporučuji.

Dnes koučujete manažery, měl jste ještě nějakou jinou vizi?

Někde vzadu jsem měl myšlenku založit menší firmu, ale ještě jsem nevěděl jakou. Pro každého v takové situaci je důležité mít naprojektovaný minimálně rok. Vědět, co budete dělat. Nemusí to být jenom práce. Je ale otravné udělat si prázdniny na dlouhou dobu. Cítíte, že chcete něco smysluplného vytvořit.

Na jak dlouho jste si udělal prázdniny vy?

Asi na čtyři měsíce. Byl jsem s dětmi, cestoval jsem, dával jsem do pořádku osobní vztahy.

Co to obnášelo v praktické rovině?

V momentě odchodu jsem odevzdal čip, mobil. Poprvé jsem si koupil svůj vlastní a tím jsem si udělal radost. Řešil jsem tarify. Pak jsem začal pomáhat dalším lidem v koučování, přemýšlel jsem nad svým podnikáním. Poté jsem byl přizván do jednoho technologického start-upu. Byla to skvělá zkušenost. Měl jsem příležitost porovnat dva světy, které, zdá se mi, leží na opačných pólech - korporace a start-upy.

V čem se liší?

V rychlosti. Platí to oběma směry - vysoká rychlost nemusí být vždy nutně to žádoucí a přinášející hodnotu. Rychlost růstu může být stejně velká jako rychlost dopadu na zem. Uvedu příklad: pojem "fail early" je něco, co ve velké firmě či korporaci nezaslechnete. Tam prostě projekt musí klapnout a musíte utratit vyčleněný rozpočet. V malé začínající firmě je neúspěch, který většinou přijde velmi rychle, cenný tím, že to byla jedna cesta z mnoha, na které jsme neutratili mnoho peněz a času. Rozdíl je také v otevřenosti komunikace: v mladých a malých firmách vidím více přímočarosti, je to velmi na rovinu. A není to pro každého. A v celé řadě dalších věcí.

Co si můžou navzájem nabídnout?

Start-up může korporaci nabídnout energii, živost, nadšení, rychlost, neformálnost a přímočarost. Korporace start-upu zase znalost procesů, udržení si odstupu, moudrost a stabilitu...

Šel byste dnes znovu do téhle stability?

Zvažoval bych každý smysluplný projekt. A ty se objevují i ve velkých firmách a korporacích.