Je potřeba si to vše obšlapat

Vlastislav Bříza moc dobře ví, že kdyby v druhé půlce 90. let nekoupil od skupiny PPF firmu Koh-i-noor, bylo by nyní všechno jinak. "Synovec Robert by byl asi v Hradci Králové, můj syn Vlastík by byl diplomatem v Bruselu a druhý syn David by žil v Austrálii. A tam by bylo pěkně, takže bych tam asi teď někde trávil čas. Pak bych přeletěl na návštěvu do nějaké diplomatické čtvrti a za Robertem bych jezdil na kafe do Hradce," usmívá se nad představou.

Většinový majitel Koh-i-nooru se netají tím, že nalajnoval život další generaci rodiny. Synové i synovec se dnes podílejí na řízení holdingu, který už dávno nevyrábí jen tužky a je jednou z nejbohatších rodinných firem v Česku.

"Já jsem nejdřív do Koh-i-nooru vůbec nechtěl," vzpomíná Břízův synovec Robert Záboj. "A já jsem vždycky věděl, že je v Robertovi kus inženýra," oponuje Bříza.

Když Robert Záboj na strýcovu nabídku jít do firmy nakonec v roce 2004 kývl, nedokázal si představit, že se vypracuje ke klíčovému manažerskému postu se zodpovědností za stovky lidí. Bez něj by naopak zase nevznikla strojírenská divize, která je dnes asi nejdravější částí celé skupiny.

Koh-i-noor vedou rodinní příslušníci. Musí si všichni projít vše od píky jako nejstarší pan Bříza?

Robert Záboj: Já jsem absolvoval střední školu strojní, nastoupil jsem do zkušební laboratoře ZVU a zjistil jsem, že mi v práci nestačí vzdělání. Tak jsem nastoupil na vysokou školu v Liberci. Začínal jsem od píky a postupně jsem se u toho vypracovával v závodě ZVU. Nakonec jsem vedl asi 50 lidí.

Měl jste jasno, že chcete jít do rodinného podniku?

Robert Záboj: Nejdřív jsem do Koh-i-nooru vůbec nechtěl, měl jsem už v ZVU vybudované vazby. Ale dostal jsem příležitost a myslím, že jsem udělal dobře. Když jsem dokončil vysokou školu, oslovil mě strejda a nastoupil jsem v roce 2004 do Koh-i-nooru.

Vlastislav Bříza: Moje představa byla, že Robert bude postupovat v Koh-i-nooru, nastoupí do závodu v Městci Králové a bude se k tomu něco přidávat.

Dopadlo to tak?

Robert Záboj: Nastoupil jsem do strojírenského závodu v Městci Králové. Pak k tomu přibyl ještě závod v Broumově, tam probíhala restrukturalizace. Následně jsem řešil akvizici firmy Ponas, kde mě pan ředitel učinil svým zástupcem. Převzal jsem to, vedl jsem opět restrukturalizaci a ze závodu, který byl téměř na odpis, jsme vykřesali další firmu.

Vlastislav Bříza: Robert si z toho udělal svoji výzvu, "svůj challenge", jak se říká, a někdy jsem ani já nevěděl, co podnikne.

Robert Záboj: Ale původně jsem o takovém postupu neuvažoval. Broumov a Městec byly jen závody. Ponas už byla továrna o 220 lidech, jež měla velmi špatné jméno u zákazníků, kterými byli Bosch a další.

Vlastislav Bříza: Ale mělo to svoji výhodu, koupil jsem to lacino.

Vy jste nakonec vybudovali celou strojírenskou divizi?

Robert Záboj: Nakonec se to rozrostlo, hodně jsme nakoupili a investovali. V roce 2013 jsme přišli na podobnou firmu v Rožnově pod Radhoštěm. Rok jsme s nimi vedli jednání a koupili to. Pak jsme koupili ještě Formex v Brně, přistavěli ještě jeden závod. Všechny ty firmy byly špatně manažersky nastavené, neměly strategii. Dnes už máme opravdu celou strojírenskou divizi, jinou vyjednávací pozici a jméno u zákazníků. Navrch jsem si ještě dodělal doktorát pro účely, které tady teď potřebuji.

Takže sázka na strýce a na synovce se vyplatila?

Vlastislav Bříza: Věděl jsem, že to v Robertovi bude. Už můj otec byl inženýr ze strojní průmyslovky a věděl jsem, že se to někde v synovci skrze sestru odrazilo. Ještě jsem ho poslal dodělat si do zahraničí MBA.

Vznikla by inženýrská divize bez něj?

Vlastislav Bříza: Robert má vysokou strojařinu a i já jsem to vnímal jako výzvu. Byla to příležitost. O tomto směru jsme začali přemýšlet někdy v roce 2007, protože tři nohy byznysu jsou důležité. Ano, sedm let od začátku je krutých, proto jsem nikdy nerozdal dividendu. Ale v dnešní době je to v jistém ohledu jednodušší, s bankami, s kontrolou: Mám všechny továrny pod kamerami. Ten svět se enormně změnil, a kdo to nevnímá, nemůže v tom fungovat.

Reflektují takový pokrok školy, které vám mají vychovávat budoucí zaměstnance?

Robert Záboj: Spíš už na ty střední technické školy nechce nikdo chodit. Za nás maturovaly čtyři třídy, teď je v maturitním ročníku sotva jedna a ještě s polovinou potřebných předmětů. Naše ekonomika je postavena na strojírenství a my zároveň nevíme, kdo to jednou bude dělat. Máme málo montérů, techniků.

Takže říkáte, že nedostatek lidí není generační, ale systémová záležitost.

Vlastislav Bříza: Je to asi obojí. Záleží, kde mladí vyrostou, jak vás doma vychovají.

Robert Záboj: Také se to dost liší podle regionů. V Praze je to jiné než na Rožnovsku. Tam někdy požadavky regionálních fluktuantů dokonce převyšují požadavky mladých v Praze s MBA a s několika zkouškami z angličtiny.

Došlo u vás někdy ke střetu generací? Kdy jste se navzájem překvapili?

Vlastislav Bříza: Jsou věci v operativě, kterými mě Robert překvapuje stále. Jednou mě překvapil negativně, když prohlásil, že nechce dělat doktorát. Překvapuje mě nekonvenčními řešeními. Překvapil mě, že vůbec na tu nabídku kývl.

Ale ještě zpět k té mladé generaci. Asi bych zdůraznil jednu věc: všechno se dá urychlit, ale nic se nedá přeskočit. Rozumím, že chce někdo být ve 34 letech ředitel. Ať je, ale ať jdou ti lidi postupně. Jinak jim chybí zpětná vazba.

To odvozujete podle sebe?

Vlastislav Bříza: Naše generace si to možná víc uvědomovala. Já jsem přišel do Budějovic kvůli ženě, přišel jsem do Koh-i-nooru, protože jsem nevěděl, co budu dělat. Chtěl jsem jít do výroby, abych mohl dělat konstruktéra. A žiji z toho dodnes. Musíte si to všechno obšlapat, aby vás takzvaně nepřejela ještěrka. Vyčítám rodičům, že to těm mladým neřeknou. Nemusíte souhlasit s Nerudou, ale když děláte novinařinu, taky byste měla vědět, co napsal.

Robert Záboj: Já jsem také stoupal od píky a dnes se mi to hrozně hodí, protože mě nemohou lidé tak snadno oblafnout.

Pane Břízo, vy jste koupí Koh-i-nooru šel do velkého rizika. Hodně jste se zadlužil. Vidí se to ještě dnes?

Vlastislav Bříza: Nešel jsem do toho rizika sám. Moje manželka musela podepsat směnku, kdyby ji nepodepsala, nikdo by mi nepůjčil. Naše generace to ale tak nějak měla nastavené v hlavě. Když přišla revoluce, šel jsem do malé privatizace a vydražil jsem malou půjčovnu loděk v Černé v Pošumaví na Lipně. V roce 1994 jsme postavili penzion, Robert s babičkou seděli na recepci, moji synové seděli v půjčovně nebo "pinglovali". Já jsem v pátek přijel, byl jsem tam do neděle do večera, ale tak, aby to nezatěžovalo moji manažerskou roli.

Pak už přišel moment, kdy jsem se rozhodoval mezi manažerskou a podnikatelskou rolí. Je umění přes malé prase vidět velké. Nejde mít všechno hned, musí se to odmakat.

Kdy přišel moment přepnutí se na podnikatele?

Vlastislav Bříza: Ke cti PPF musím říct, že jsem se měl jako manažer královsky. Měl jsem hezké peníze. Ale asi to přišlo se "záchranou" Koh-i-nooru, když ho PPF chtěla prodávat.

Co by bylo, kdybyste do stejné firmy nezlanařil ještě své potomky a příbuzné?

Vlastislav Bříza: Kdybych to nekoupil, Robert by byl asi v Hradci, syn Vlastík v Bruselu a druhý syn David asi v Austrálii. A tam by bylo pěkně, takže bych tam asi teď někde trávil čas. Pak bych přeletěl na návštěvu do nějaké diplomatické čtvrti a za Robertem bych jezdil na kafe do Hradce.

Jak si vaše vztahy sedají ve firmě?

Vlastislav Bříza: Je to otravné pro mě i pro ně. Idyla to nikdy být nemůže. Je to střet generací a názorů a jsem rád, že všichni ctí, že řídit to může jen jeden. Pořád to jsou dva vektory a musíte dělat vše pro to, aby ten úhel alfa byl co největší, aby to jelo co nejdéle.

Kluci už taky mají jiné nároky - já jdu na oběd u nás za 25 korun, v šest jdu domů z práce, oni už to mají jinak. Ale já jsem byl taky jiný než můj dědeček, který byl schopen vstávat ve čtyři, aby pokosil, a pak zase šel pracovat večer.

Hádáte se, třeba když se řeší investice nebo strategie?

Vlastislav Bříza: Snažíme se dohodnout, trochu složitější je to u investic mimo obor. Měli jsme nedávno trochu spor kolem koupě domu na Václavském náměstí. Skončilo to dva proti dvěma a přišlo na řadu právo veta.

Robert Záboj: My jsme technici a na investicích do technologií se většinou shodneme. Ale když dojde na jiné téma, začíná trochu spor mezi techniky a bratranci netechniky.

Pracujete dnes dvanáct hodin denně?

Vlastislav Bříza: Dnešní generace už na to tolik přistupovat nechce.

Robert Záboj: No, na druhou stranu, v půl desáté večer mám běžně od strejdy pracovní telefon a to samé v sedm hodin ráno. A to je celkem při vší úctě v tomto věku neuvěřitelné, sám toho mám na konci týdne už dost.

Vlastislav Bříza: No jo, na lyžích už mi ujedete.

Čím to je, že starší generaci takový pracovní zápal nevadil?

Vlastislav Bříza: No je to tak, ale my jsme se napracovali spíš o víkendu. Od pondělí do pátku jsme svým způsobem v práci spíš odpočívali a pak jsme se o víkendu vybíjeli. Kdo si vlastníma rukama nepostavil svoji chatu na Lipně, ten ji neměl. Když přišel rok 1990, tak ten, kdo pochopil příležitost, ji popadl.

Dostával jste manažerské nabídky, než jste koupil Koh-i-noor?

Vlastislav Bříza: Rozhodně, já jsem byl na vrcholu v roce 1994. To jsem jich měl hodně, proto jsem dělal ta důležitá rozhodnutí. Když mě lákali do Koh-i-nooru, volal jsem Vráťovi Kulhánkovi, který byl ve Škodovce, a ptal jsem se ho, kolik mám chtít peněz. On měl sedmdesát tisíc, já chtěl osmdesát tisíc a dostal jsem je. Tehdy byl ohromný hlad, dnes už to tolik není. Pamatuji si, když jsem v roce 1991 přijel do Německa na návštěvu za jedním továrníkem zbrusu novým favoritem, řídil jsem ho sám, před zámečkem vedle čekaly dva mercedesy a koukali na mě, co to je. Byli jsme holt čtyřicet let někde zavření...

Jak se dnes díváte na potřebu něco vlastnit?

Vlastislav Bříza: Moje generace to chtěla všechno mít, vlastnit. Na druhou stranu nejsme flexibilní, neumíme jít za prací. Roberta třeba vůbec nevzrušuje mít fabriku.

Robert Záboj: Já mám sice bydlení na hypotéku, ale ne že bych to chtěl nějak rozšiřovat. Budu rád, až se jednou zbavím té tíhy. A jinak se cítím komfortně v pozici manažera zaměstnance. Já bych asi ani nechtěl začít podnikat.

Vlastislav Bříza: Čili on by určitě nekupoval půjčovnu lodiček.

Podíly ve firmě tedy máte rozdělené jak?

Vlastislav Bříza: Já mám majoritní podíl a poté, co mi umřela žena, jsem dal synům patnáct procent. Robert je opravdu v podstatě manažer. Můj největší odkaz dědicům budou moje kosti. U předávání se nakonec ukazuje, že jeden je málo a dva jsou moc. Tady bych ctil to, co říkají Židé - když nemůžeš rozdělit majetek, prodej ho a rozdej dědicům peníze.