Zhoršila se Univerzita Karlova, když jsem přestal být rektorem?

Mnoho médií si v uplynulých dnech všimlo vydání dalšího ročníku mezinárodního žebříčku vysokých škol od britské firmy Quacquarelli Symonds (QS). Letos je to mediálně obzvláště zajímavé, protože pozice Univerzity Karlovy (UK) se dá prezentovat jako katastrofická zpráva. "Propad o 81 míst za 5 let", "Za posledních pět let se nepřestala propadat", "Umístění Karlovy univerzity ve čtvrté stovce na žebříčku nejlepších škol je ostuda". Tak a podobně zní titulky a subtitulky novinových zpráv.

Vzhledem k tomu, že jsem přestal být rektorem UK na začátku roku 2014, kdy bylo hodnocení UK ze strany QS, stejně jako v roce 2013, rekordně nejlepší (233. pozice), mohl by snad někdo čekat, že budu rád, že následný “sešup” nepadá na moje bedra. Jenže je to přece jen trochu složitější.

Především - velké univerzity jsou docela setrvačné instituce, takže zásahy vedení se většinou projevují se zpožděním. Takže na další trajektorii UK, zejména v prvních letech po mém odchodu před 4 lety, asi měly vliv nejen kroky mého nástupce Tomáše Zimy, ale i některé mé. Stejně tak za mírné zlepšování pozice UK v žebříčcích během prvních let mého rektorství asi mohl spíše můj předchůdce Ivan Wilhelm než já.

Za druhé, pravdu má mluvčí UK, když upozorňuje, že navzdory “propadu" je UK pořád bezpečně ve světové extratřídě (1% nejlepších). Navíc metodika všech univerzitních žebříčků je - navzdory nesporné snaze - nevyhnutelně poněkud arbitrární. Změňte malinko váhu třeba počtu studentů na jednoho profesora oproti váze vědeckých publikací, a rozhodí vám to pořadí mnoha institucí o několik desítek. Univerzity jsou komplexní (a vnitřně heterogenní) organizace s mnoha různými a různě důležitými funkcemi a očekáváními na ně kladenými - možná někoho překvapí, že kvalitně vzdělávat vaše děti není zdaleka to jediné, co se dnes od univerzit očekává. Směstnat míru naplňování všech těchto funkcí a očekávání do jediného čísla, které vyjadřuje pozici v žebříčku, znamená brutální zploštění mnoharozměrného fungování univerzit. Způsob, jakým to uděláte, do jisté míry určuje, co vám vyjde. Změnu pozice o pár desítek je proto těžké odlišit od statistické chyby. Takže s tím “sešupem" to nemusí být až tak zlé.

I přesto bych ale nebral několik let trvající trend na lehkou váhu. Jen je dobře vědět, že pozici v žebříčcích lze zkoušet zlepšit manažerským zásahem právě do těch parametrů, které žebříčky řeší, ale to ještě nemusí vést k faktickému zlepšení instituce. Dalo by se to přirovnat k orientaci na teplo doma podle toho, co ukazuje teploměr. Doma vám bude příjemně, když spravíte topení, opravíte okna a zateplíte fasádu. Ale také se můžete zaměřit jen na čísla na teploměru, foukat na něj teplo fénem a těšit se ze zlepšeného rankingu. Jen vám bude pořád zima.

Za třetí, je trochu nefér rozčilovat se nad poklesem QS rankingu a nezmínit, že v konkurenčním, respektovaném žebříčku ARWU si UK naopak docela polepšila. Když ARWU v roce 2003 jako první s nápadem žebříčku univerzit přišla, byla UK na 338. pozici. V době mého předání rektorské funkce byla UK na 272. příčce, ale v posledním vydání (2016) UK už skoro prolomila hranici druhé nejlepší stovky (213. pozice). Tedy zlepšení o 125 míst za 13 let. “Sešup” v QR je tímto poněkud relativizován.

Za čtvrté, souhlasím i s tvrzením univerzity, že tváří v tvář úrovni (pod)financování je to úspěch. To, že jsme v poměrně blízkém sousedství třeba s Université de Strasbourg (303.) či pařížskou Sorbonnou (293.), jejichž financování je násobně silnější než naše (při celosvětové rovnosti nákladů na vědecké vybavení, materiál a hlavně na nejchytřejší hlavy), je něco, co si zaslouží poklonu vůči našim akademikům. Nemluvě o postavení “petrouniverzit” arabských šejků (King Abdulaziz University – 267. a King Saud University – 221.), kam sice skvěle zaplacení nobelici přijedou jednou za rok něco přednést, zato to tam např. mají dost těžké ženy. Jen mě trochu štve, že před námi jsou čtyři ruské univerzity. Na druhou stranu je UK (společně s univerzitou v estonském Tartu) v žebříčku QS nejlépe hodnocenou univerzitou ze zemí bývalého východního bloku. To jen podtrhuje relativitu výše uvedených novinových titulků.

Rekurentní (stále se opakující) téma vytáhl novopečený ministr financí. Prý mají naše vysoké školy peněz dost, vždyť mají rezervy, jen je lejí do betonu, protože pořád něco staví. Pana ministra omlouvá snad to, že je ve funkci nově, musí se v tomto ještě trochu dovzdělat.

Dovolím si pád podnětů.

Všechny kloudné vysoké školy musí investovat do svého rozvoje. Věda nestojí na místě a nové vědecké postupy vyžadují nové investice. Zajeďte se podívat na zchátralé vysoké školy v některých postsovětských republikách (těch, co nemají ropu) - takhle chcete dělat vzdělanostní společnost a ekonomiku?! Vyčítat vysokým školám, že se snaží zlepšovat svoji infrastrukturu (v mezinárodním srovnání nijak hvězdnou) je bizarní.

Velkou příležitostí byly (do nedávna jen pro mimopražské VŠ) evropské strukturální fondy. Jenže ty měly velké nároky jednak na spolufinancování, jednak na správu toho financování. Neuchopit tuto příležitost bylo pro VŠ prakticky nemožné. Do tvorby a využití rezerv tak byly prakticky nanuceny. Teď je na stole to samé pro pražské VŠ.

Zásadním argumentem je podíl veřejných výdajů vydávaných na vysoké školství. V tom je ČR dlouhodobě na chvostu zemí OECD (ne úplně poslední, ale blízko). Jen pro představu – v ČR na školství dává 4 % HDP, průměr zemí OECD je přitom 5,2 %, tedy o více jak čtvrtinu vyšší.

Šéfredaktor IHNED.cz Miloš Čermák viní rektory, že nedokážou vyjednat či “vyřvat” pro své instituce víc peněz. Je skutečně zajímavé, že je to, zdá se, ještě horší během vlády vedené sociální demokracií, než za předchozí vlády ODS. Možná to souvisí i s tím, že rektoři byli hodně zaneprázdněni úsilím o prosazení reformy akreditačního mechanismu VŠ, což se jim po dekádě marných snah nakonec podařilo. Věřím, že nový akreditační mechanismus kvalitu zdejších VŠ podpoří. Jen by to chtělo také adekvátní financování. Aktuálně to lze napravit změnami v zákonu o státním rozpočtu na příští rok, systematicky pak tím, aby podpora a navýšení prostředku na vysoké školství nebylo jen předvolební vábničkou snad všech stran, ale reálně jednou z hlavních priorit příští vlády.