Víc škody než užitku? Migrace jako zahraničněpolitická priorita Evropské unie

Jestliže v minulosti byla migrace tématem, kterému se na unijní úrovni věnovalo méně pozornosti, než si zasluhovalo, dnes je tomu právě naopak. Související témata dominují už od roku 2015 téměř každému jednání Evropské rady. Bez nadsázky lze říct, že migrace ovládla celou společnou unijní zahraniční politiku, a to pohříchu často způsobem založeným na mylných předpokladech či nesplnitelných přáních.

Rozvojová spolupráce v zajetí migrační kondicionality

Akutně se tento posun vyjevuje například v oblasti rozvojové spolupráce. Jejími dlouhodobě deklarovanými cíli na globální, evropské i národní úrovni jsou odstraňování chudoby a nerovností a udržitelný rozvoj méně vyspělých společností. V řádu měsíců po vypuknutí tzv. evropské uprchlické krize se však rozvojová politika EU, která v souhrnu přerozděluje přes 50 % globálního objemu rozvojových prostředků, začala stávat pouhým nástrojem nadřazeného politického cíle omezování (neregulérní) migrace.

Mantrou a zároveň výmluvou pro nepřijímání žadatelů o azyl je dnes pomoc v zemích původu, která se však nejen v případě České republiky nepromítla do podstatného navýšení oficiální rozvojové pomoci (ODA). Namísto toho probíhají na evropské úrovni snahy o přesun stávajících peněz do oblasti obrany a bezpečnosti. V praxi se tedy můžeme brzy dočkat absurdní situace, kdy se do rozvojové spolupráce budou započítávat investice do stavby plotů na hranicích afrických států a výzbroje místních pohraničníků.

Nový přístup, který zosobňuje např. Nouzový svěřenský fond pro Afriku, navíc vychází ze zdánlivě logického předpokladu, že čím více rozvoje, tím méně migrace. Vadou na kráse je, že tento předpoklad je chybný. Dobře zacílená rozvojová pomoc v dostatečném rozsahu může účelně řešit příčiny vysídlení, tj. nedobrovolné migrace, ale rozhodně není samospásná z hlediska omezování (neregulérní) migrace jako takové. V praxi totiž nemigrují ti nejchudší, ale spíše lidé, kteří už dosáhli určité míry ekonomického a sociálního rozvoje. Navíc, jak k tomu přijdou chudé země, které z různých důvodů významnými zdroji neregulérní migrace nejsou, a které si pouze proto ukrojí čím dál menší část z koláče peněz určených na rozvoj?

Poměr cena-výkon

Nejde přitom zdaleka jen o peníze na rozvojovou spolupráci, jejichž objem je koneckonců celosvětově pouze třetinový oproti prostředkům přicházejícím do rozvojových zemí z remitencí (peněz zasílaných migranty do země původu). Křečovité úsilí o zamezení neregulérní migrace Unii ve vztahu ke třetím státům politicky oslabuje. Tolik vzývaná dohoda s Tureckem ukázala, že když jde o migraci, kritika autoritativních režimů snadno ustupuje do pozadí, stejně jako řádný unijní legislativní proces. Vládci afrických zemí nově přizívaní na EU summity získávají politickou prominenci, stejně jako návod, o kolik peněz si mohou Evropě říct. Konečně, vlastní neschopnost - či spíše neochota - dostát mezinárodněprávním a lidskoprávním závazkům podkopává důvěryhodnost Unie při prosazování téhož ve světě.

V současné diskuzi téměř nezaznívá klíčová otázka: zda jsou politický kapitál i finanční prostředky investované do omezování migrace úměrné dosaženým výsledkům. Například často vyzdvihovaná spolupráce s oficiální libyjskou vládou naráží na prostou skutečnost, že tatáž vláda má pod kontrolou minimální část území vlastní země. Ukazuje se, že více peněz i dalších pobídek pro africké zdrojové státy neregulérní migrace nutně nevede ke zvýšení úspěšnosti návratů neúspěšných žadatelů o azyl. Zpochybněn byl nakonec i předpoklad, že nevládní organizace provozující záchranné operace ve Středozemním moři významně podporují vůli migrantů riskantní cestu podstoupit. Unijní aktivity represivního charakteru tak sice možná uklidňují rozbouřené veřejné mínění, ale jejich skutečný dopad je velmi omezený.

Kromě toho, ačkoliv politici a média nadále živí narativ o migrační krizi, čísla hovoří jinak. 113 000 připluvších k břehům EU ke konci července tohoto roku odpovídá počtům z roku 2014 a je to násobně méně než ve vypjatém roce 2015. I pokud by letos připlulo žadatelů o azyl ještě dvakrát tolik, šlo by stále o méně než promile obyvatel EU, nehledě na to, že zdaleka nejvíce uprchlíků nadále hostí méně rozvinuté země. Na okraj poznamenejme, že počet přeshraničních migrantů zůstává v relativních číslech již padesát let stabilní na 3 % světové populace.

Neslibovat nesplnitelné

Bez ohledu na veřejné mínění a politické proklamace tady migrace z různých míst a v různých podobách vždy byla, je a taky nadále bude. Dokud budou v EU životní příležitosti, najdou se lidé, kteří za nimi budou přicházet - ať už ze Spojených států, Švýcarska, Singapuru, Sýrie nebo Senegalu. Než aby se snažili neregulérní formy migrace za obrovskou cenu krátkodobě omezit, udělali by evropští politici nejspíš lépe, kdyby energii zaměřili jiným směrem. Třeba by se mohli začít vážně zabývat krizí demografickou, která na starý kontinent začne dopadat se vzrůstající intenzitou, a kvůli které budou členské státy potřebovat mnoho dalších lidí v produktivním věku, aby udržely stávající sociální systémy. Pozornost by mohli věnovat vhodnému nastavení trhu práce k co nejrychlejšímu začlenění příchozích.

V první řadě by evropští politici měli přestat veřejnosti slibovat nesplnitelné: že dokáží zvnějšku hermeticky uzavřít hranice a přitom svým společnostem zajistit blahobyt a zaručit čerpání všech výhod globalizovaného světa.

Tomáš Jungwirth

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO a působí v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty v ČR

Follow @AMO_cz