Jaderné zbraně, SERIÁL 1. DÍL:

Neutuchající debaty v Evropě, ve které zemi jaderné energetické zdroje ano (Francie, Británie, Finsko) a kde ne (Švýcarsko, Německo, Itálie), mají také jeden podtext, jejž se hlavní média snaží zamlčet: jaderné zbraně.

Zemí, jež se snažily vyvinout jadernou bombu, byly desítky, ale jen malá část se k použitelné pumě dostala. Ty, jimž se to povedlo, jsou na špici vývoje jaderných elektráren. A ty, které se více či méně dobrovolně této možnosti zřekly, většinou zplakaly nad výdělkem.

V letním exkluzivním seriálu pro Peak.cz se proto pojďme podívat na jednotlivé příklady.

V osmi dílech popíšu situaci v pěti zemích, které jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN (USA, Rusko, Velká Británie, Francie a Čína), ale i v Německu, Rumunsku, Švédsku, Švýcarsku, Jugoslávii (již bývalé), Španělsku, Argentině, Brazílii, Izraeli, Tchaj-wanu, Jižní Koreji, Jižní Africe, Libyi, Íránu, Iráku, Sýrii, Indii, Pákistánu, Severní Koreji, Kazachstánu, Bělorusku a na Ukrajině.

Ano, všechny tyto země někdy vyvíjely jaderné zbraně nebo je minimálně měly v držení. Ty chytřejší z toho profitovaly, ty méně prozíravé se jich vzdaly a pak přišly o část území (Ukrajina) či jejich představitelé byli zavražděni (Kaddáfí).

Atomovky a vodíkovky

Dnes se pojďme podívat na základní dělení jaderných zbraní.

Tato zbraň je založena na principu neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků.

Jaderným štěpením a fúzí lze uvolnit milionkrát více energie než spalováním.

Proto mají jaderné zbraně i milionkrát větší ničivou sílu než výbušniny chemické. Ta se udává v ekvivalentu tun, kilotun či megatun trinitrotoluenu (TNT), známé klasické výbušniny.

Pokud tedy štěpná bomba svržená v srpnu 1945 na japonskou Hirošimu měla 15 kt TNT, stejnou „paseku“ by vyvolal výbuch 15 000 tun TNT.

Pokud fúzní bomba na mezikontinentální raketě má 1 Mt TNT, stejný výbuch by byl způsoben 1 000 000 tun TNT.

I jaderné zbraně mají své limity

Štěpné bomby (někdy populárně zvané atomové) mají maximální limit cca 40 kt TNT, nad který je lze jen obtížně konstruovat. Navíc nevyužívají dokonale uran či plutonium, protože jich jen malou část rozštěpí a zbytek rozmetají po okolí. A ještě k tomu produkují poměrně dost radioaktivního spadu.

Oproti tomu fúzní bomby jsou „čisté“ a nemají limit ve velikosti, ruský test vodíkové bomby byl až do 50 Mt TNT.

V praxi se používají zbraně maximálně o síle 8 Mt TNT. Jen pro představu, taková bomba by dokázala zničit celou Moskvu nebo Washington. Větších není třeba. Oříškem fúzních bomb (někdy zvaných vodíkových) je, že k jejich spuštění je potřeba štěpná bomba.

Oproti tomu pozitivum je, že lze sestrojit fúzní bombu s nastavitelnou velikostí výbuchu.

Kdo dnes vlastní jaderné zbraně?

Jaderná bomba byla poprvé vyvinuta v průběhu druhé světové války ve Spojených státech v rámci vojenského projektu Manhattan. Základní výzkum probíhal v laboratořích v Los Alamos pod vedením Roberta Jacoba Oppenheimera.

Výsledkem projektu byl první pokusný jaderný výbuch, který proběhl 16. července 1945 v poušti White Sands poblíž města Alamogordo. Od té doby výzkum pokračoval nejen v USA, ale hlavně také v Rusku, kdy padesátá a šedesátá léta se nesla v horečnatém testování ve snaze získat jadernou převahu.

Celkem devět zemí má ve svém arzenálu jaderné zbraně. Z přibližně 15 tisíc jaderných zbraní více než 90 procent vlastní Rusko a USA.

Další tři stálí členové Rady bezpečnosti OSN, tedy Francie, Čína a Velká Británie, mají k dispozici několik set hlavic. Hlavice může být umístěna na letecké pumy, torpéda, do rakety (mezikontinentální či kratšího doletu) či například také na minu nebo dělostřelecký náboj.

Zpět ale k jaderným zemím. Indie, Pákistán a Izrael mají každá okolo sto jaderných hlavic. A Severní Korea má přibližně tucet hlavic.

Mimo těchto devíti zemí jsou i takové, kde je tyto mocnosti mají umístěny pro taktické použití; pro nás nejblíže jsou dnes americké jaderné pumy B61 uskladněné v Německu.

V době Varšavské smlouvy byly stovky jaderných hlavic v Polsku a tucty v Československu na raketách středního doletu.

Jelikož mocnosti vyvažují hrozby jedné strany stejnou hrozbou, ukončeme dnešní příspěvek básničkou z roku 1987. Poznámka pro mladší čtenáře: Pershing byla raketa středního doletu s jadernou hlavicí v evropském arzenálu vojenské aliance NATO, SS-20 je NATO označení sovětské rakety RSD-10 Pionýr stejného zaměření.

Maminko a tatínku,
já se bojím Pershingů.
Nic se neboj, milé dítě,
SS-20 ochrání tě!

V příštím díle se podíváme na země, které jaderné zbraně měly, a na důvody, proč už je nemají.

 pro www.peak.cz