Jaderné zbraně, SERIÁL 3. DÍL

Začneme s nacistickým Německem ve třicátých letech. To bylo před druhou světovou válkou na špici jaderné fyziky, a tedy i vojenského jaderného vývoje.

Odliv protinacistických jaderných mozků (např. Albert Einstein, Lise Meitnerová nebo Klaus Fuchs) a odpor zbylých německých vědců ale vedly k tak pomalému válečnému vývoji, že USA se dobraly k pumě dříve.

Dodnes má Německo jaderné stigma, a tak na svém území „trpí“ jen jaderné zbraně jiných států NATO.

Korejský neúspěch

Další vojenský jaderný „neúspěch“ se jmenuje Jižní Korea. Po prohrané/vyhrané/přerušené válce (trvala od půli roku 1950 do půli roku 1953, pozn. red.) se Severní Koreou se Jih bál čínské komunistické přesily a přítomnosti téhož režimu na Severu.

O pár let později proto přišel Soul s nápadem, že si sám vyrobí z plutonia jadernou pumu. Zakoupil tedy v Kanadě těžkovodní jaderné reaktory CANDU a v podstatě jako všechny země, které šly touto cestou, je chtěl využít k dvojímu účelu: „mírové“ výrobě elektřiny a produkci vojenského plutonia.

Tato aktivita byla ovšem poměrně brzy odhalena a v sedmdesátých letech minulého století USA donutily Soul tento program zastavit.

Dodnes ale kontejnery s použitým jaderným palivem, a tedy s vojenským plutoniem budí pozornost a Soul musí pravidelně demonstrovat, že vojenské jaderné choutky opustil (což musí být pro Jihokorejce nesmírně obtížné, když jim Severokorejci pravidelně předvádějí své jaderné výbuchy za humny).

Jaderné Rumunsko a Jižní Amerika

Dodnes se potkáváme s vědci, kteří byli v tomto programu zapojeni. Ale ani zde, zejména „na radu“ Sovětů, k realizaci nedošlo.

Těžkovodní reaktory podobně chtěla využít Argentina ke své plutoniové jaderné pumě. Tato snaha vyprovokovala sousední Brazílii, která okamžitě zakoupila od Německa technologii obohacování uranu, aby se dopracovala ke své uranové pumě. Nakonec se obě země dohodly na systému vzájemných kontrol a Jižní Amerika, až na francouzskou přítomnost, zůstává kontinentem bez jaderných zbraní.

Bývalá Jugoslávie měla též tajný vojenský jaderný program. Zde došlo k zajímavému vývoji, kdy zejména USA přetáhly klíčové jaderné odborníky do svých laboratoří a na univerzity. S některými dodnes děláme společný (netřeba podotknout, že mírový jaderný) výzkum. A po rozpadu Jugoslávie v podstatě na Balkáně nezůstal nikdo, kdo by byl schopen jadernou pumu sestrojit.

Jaderné pumy ve vlastnictví Číny vedly nedaleký Tchaj-wan k vývoji vlastního jaderného odstrašení. Záruky USA a militantní podpora Tchaj-wanu ale ukončily tento vojenský program.

Milník jménem NPT

Neutrální Švédsko nechtělo zůstat mezi velmocemi s prázdnýma rukama a též vyvíjelo jadernou bombu.

Až podpis Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) tyto snahy zastavil.

I neutrální Švýcarsko mělo v laboratořích PSI svůj vojenský jaderný tým. Stejně jako Švédsko ho v šedesátých letech rozpustilo.

Španělský diktátor Franco měl také jaderné ambice. Ty opět zastavil až podpis NPT.

NPT byl velký milník ve vývoji jaderných zbraní a postavil v podstatě vojenské jaderné ambice do „kriminálně-teroristické“ roviny; rozhodně pro země, které jaderné zbraně nestihly do té doby vyrobit.

Smlouva NPT je svázána se vznikem Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN) v šedesátých letech 20. století v té podobě, jak ji známe dodnes.

Rebelové mezinárodní smlouvy

To samozřejmě nezní moc jako neodolatelná nabídka a některé země tento diktát odmítly podepsat. Šlo zejména o Indii, Pákistán, Izrael a Jižní Afriku.

Tyto čtyři země si posléze jaderné zbraně pořídily, dá se říci „legálně“.

Jižní Afrika nakonec NPT podepsala a pumy rozebrala, jak bylo popsáno v předchozím díle.

Naopak Severní Korea, která společně s Jižní Koreou původně NPT podepsala, v tomto století od NPT oficiálně odstoupila a začala „legálně“ jaderné zbraně vyvíjet.

Pak je tu ale i řada zemí, jež sice NPT podepsaly, ale jaderné zbraně dále stejně vyvíjely, utajeně a nelegálně.

V příštím díle se podíváme na země, které jaderné zbraně vyvíjely potají, navzdory podpisu NPT.