Jaderné zbraně, SERIÁL 4. DÍL

Írán

Přibližně posledních deset let byl Írán obviňován, že staví vlastní závody na výrobu vojenského uranu.

Írán ušel dlouhou a trnitou cestu za mírovou jadernou energetikou. Nejprve stavěl německý energetický reaktor na svém území, do té doby, než Němci z projektu vycouvali.

Tento rozestavěný reaktor byl později převzat Rusy a přepracován na dnes běžící elektrárnu Búšehr (první na Středním východě).

Jaderná elektrárna Búšehr na fotografii z roku 2000. Zdroj: Wikipedia/Paolo Contri/IAEA Imagebank

Íránci si též koupili podíl ve francouzském obohacovacím komplexu Eurodiff, aby si zajistili přístup k jadernému palivu. Francouzi však odmítli Íráncům palivo dodat.

Vytvoření vlastní jaderné kapacity v takové situaci vypadá logicky. Ovšem s jaderným Pákistánem na jedné hranici a americkými jednotkami v Iráku a Afgánistánu by íránské vojenské jaderné ambice také nikoho nepřekvapily, nicméně důkazy k tomu nebyly.

To ovšem nezastavilo mimořádně vysokou úmrtnost íránských jaderných vědců, kterým vybuchovala auta či byli zastřeleni maskovanými motocyklisty. Nynější jaderná dohoda velmocí s Íránem, jež byla uzavřena před dvěma lety, tomu snad udělala přítrž.

Libye

Plukovník Muammar Kaddáfí v čele země na severu Afriky dlouho udržoval malý vojenský jaderný program postavený na technologii koupené od A. Q. Khana (o dr. Khanovi pohovoříme v jednom z příštích dílů).

Libyjská skupina ale byla tak malá a tak utajená, že se k ničemu vojensky podstatnému nedobrala. Přibližně před patnácti lety se tedy Libye rozhodla, za ústupky ze strany USA, Británie a Francie, že se svého vojenského programu vzdá a svět obletěly snímky odstředivek zabavených v této zemi.

Pak to asi rok dva vypadalo, že Libyjci budou stavět francouzské jaderné reaktory EPR. Kaddáfí byl velký přítel bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, dokonce mu údajně měl na kampaň v roce 2007 přispět 50 miliony eur.

V průběhu arabského jara (vlna protestů v arabských zemích probíhající od roku 2010 do roku 2011) se ale cosi zlomilo. Francouzská a britská rozvědka za asistence bombardérů NATO neodolala pokušení svrhnout libyjský režim, jak se to podařilo jejím kolegům v okolních státech, a nechala „umírněnou opozici“ Kaddáfího dopadnout, zlynčovat a zabít.

Dnes tedy Libye nemá ani jaderné zbraně, ani Kaddáfího. Zato Itálie a Francie mají z této země (nebo z toho, co z ní zbylo) africké uprchlíky. A jak to trefně pojmenoval jeden americký kolega: „Po Libyi se nikdo další dobrovolně vzdávat jaderných zbraní nebude.“ Ukrajinský příklad z druhého dílu našeho seriálu tuto myšlenku jenom potvrzuje.

Sýrie

Dávno před nynějším konfliktem bylo Syřanům jasné, že jejich největší regionální konkurent, Izrael, jaderné zbraně vlastní a neváhal by je v případě ohrožení použít.

Proto se Syřané ve spolupráci se Severní Koreou rozhodli tajně vyrobit vlastní jaderné zbraně.

Nejprve zkoušeli koupit jaderný materiál (tj. plutonium) přímo v Asii. Dodávku materiálu však i se syrskými vědci „někdo“ vyhodil do povětří.

Podruhé se Sýrie pokusila postavit si vlastní jaderný reaktor na výrobu plutonia přímo doma. Tajný vojenský reaktor stavěli Syřani dohromady se Severokorejci a maskovali ho jako civilní nejaderné zařízení.

Ani tento pokus nevyšel, před deseti lety, 6. září 2007, proběhla izraelská operace ORCHARD, kdy izraelská letadla F-15 a F-16 vybombardovala celý jaderný komplex, který byl považován za kopii severokorejského zařízení na výrobu vojenského plutonia. Při bombardování dokonce údajně zemřelo deset Severokorejců.

Celá operace byla velmi utajená, izraelská letadla se vrátila domů přes Turecko, satelitní snímky zmizely a všichni zúčastnění (tj. Syřané, Izraelci i Američané) popřeli, že se něco stalo. Nalezené stopy uranu Syřané pak označili za zakázanou izraelskou munici. Naopak Izraelci tyto vzorky označili za zbytky tajného reaktoru.

Bezprostředně po bombardování Syřané uvažovali o odplatě chemickými zbraněmi. Když si ale uvědomili izraelské jaderné možnosti, rychle na tuto možnost zapomněli. Od té doby Sýrie vojenský jaderný program nemá.

Poslední roky bojuje o svoji existenci „semleta“ velmocemi a „zásobuje“ Německo a další evropské země běženci.

Irák

Izrael se bojí cizích jaderných zbraní nejen v Sýrii či Iránu, i proto proti nim aktivně vystupuje. Zkušeností s bombardováním i jiných jaderných reaktorů má nespočet, nejen ze zmíněných dvou zemí.

V roce 1981 v Iráku při operaci OPERA izraelské F-16 zničily irácký jaderný reaktor Osirak, který byl kopií francouzského reaktoru Osiris v Saclay nedaleko Paříže.

Tento reaktor Irák deklaroval jako „výzkumný“, ale bylo podezření, že by vedl k výrobě vojenského plutonia. Již tehdy bombardování nebylo prvním izraelským varováním.

Známý francouzský jaderný vědec Paul Reuss (jehož učebnice – mj. Neutron Physics, Nuclear Engineering – se dnes používají po celém světě) se podílel na vývoji a výstavbě tohoto reaktoru a izraelská rozvědka jemu i jeho rodině „doporučovala“, aby tak nečinil. Díky francouzské kontrarozvědce však Reuss neskončil s kulkou v hlavě, jako například později řada iráckých jaderných vědců, ale žil několik měsíců s francouzskou ochrankou.

Reaktor byl téměř dokončen, pak ale došla Izraelcům trpělivost a Osirak bombami zničili.

Zničený irácký reaktor Osirak. Zdroj: Globalresearch.com

Irák Saddáma Husajna se jaderných zbraní vzdal, aby se potom stal na několik desetiletí místem testování nových zbraní na svém obyvatelstvu.

V příštích dílech se podíváme na země, které smlouvu NPT záměrně nepodepsaly a své jaderné zbraně si vyvinuly, většinou k nelibosti velmocí.