Pakistán a Indie oslavili sedmdesátku: pohled z Pakistánu

Pakistán slaví v těchto dnech 70. výročí nezávislosti, a to na Velké Británii a na Indii. U sedmdesátníka by se očekávalo, že už to bude vyvážený džentlemen, který ví, kdo je a kam směřuje. Podle všech indicií to ale vypadá, že Pakistán je stále lehce zmatený teenager.

Kulatiny si určitě oslavu zasluhují a sedmdesaté o to více. Ale jaké přesně jsou důvody k oslavě?

Pakistán se zrodil v srpnu 1947 za šílených porodních bolestí. Nezávislostí od Velké Británie a současně odtržením se od Britské Indie. Indie se s odstřižením Pakistánu v podstatě nikdy nesmířila a obě země jsou stále ve stavu těžkého nepřátelství.

Linii, která rozdělila Britskou Indii na sekulární Indii a muslimský Pakistán nakreslil na papíře během pěti týdnů britský koloniální úředník, Sir Cyril Radcliffe, právník, který neměl žadné povědomí o regionu. Indii navštívil jen jednou a to právě když byl povolán malovat hranice. Jeho ignoranci považovala britská koloniální administrativa za jeho velký přínos. Byl to outsider, který Indii neznal, neměl tam žádné kontakty a tudíž byl “nestranný”. Indii nesnášel, a tak s malováním hranic spěchal, aby mohl zase co nejrychleji zpátky domů do Británie.

Jím vedený skapel nerozříznul jen jakousi abstraktní Indii, ale rozdělil dvě velké provincie, Bengálsko a Pandžáb podle náboženské linie. Rozdělení podle náboženského klíče zcela ignorovalo etnické a jazykové skupiny, historii a místní kulturu. V mikropohledu šel řez napříč vesnicemi a komunitami. Rozstřihl také cesty, železnice, zavlažovací systémy, oddělil majitelé od jejich polí a surovinové základny v Pakistánu (bavlna, obilniny, rýže) od zpracovatelských závodů v Indii.

Pokud dělení Indie vypadalo pochybně už na mapě, jeho implementace byla ještě daleko horší. Lidé neměli žádné informace o tom, co pro ně nová mapa znamená. Nové hranice se držely v tajnosti až do dne vyhlášení nezávislosti. Ve společnosti, která byla už několik let na pokraji “občanské války”, jak se píše v britských archívních dokumentech, vypukl chaos, masové vraždění a etnické čistky.

Dle odhadů 14 miliónů lidi se dalo na pochod. Indičtí muslimové se vydali do vysněného Pakistánu and indičtí hinduisté z Pakistánu do Indie. Lidé ztratili nejen své domovy a majetky, ale asi milion z nich bylo zavražděno, často velice krutým způsobem. Sousedi, kteří spolu po léta žili v míru, se najednou stali nepřátelé na opačné straně barikády. I zahraniční reportéři, kteří navštívili německé koncentrační tábory po druhé světové válce, byli šokovaní mírou krutosti, kterou dělení Indie provázelo.

Výsledek dělení Indie byl od začátku sporný. Jan Marek ve své publikaci Pakistán píše: “Rozdělení Britské Indie na náboženském základě a vytvoření Pakistánu nevyřešilo ani jeden z hlavních rozporů britské koloniální éry. Neskoncovalo s náboženskou nenávistí, ale naopak ji ještě prohloubilo. Pakistán sice získal politickou samostatnost, ale z hospodářské závislosti na západních mocnostech se nevymanil.”

Pakistán vznikl jako stát indických muslimů, kteří se obávali, že v sekulární Indii by byli utlačovanou menšinou. Jaký je pohled Pakistánců dnes? Stálo to všechno to krveprolití a hospodářské ztráty za to? Zeptala jsem se pana Ali Naseera, který dříve pracoval v pakistánském státním sektoru a nyní vede jednu z největších telekomunikačních firem v Islamabádu. Jeho otec musel udělat před 70 lety to těžké existenční rozhodnutí, a jako Muslim se rozhodl přestěhovat rodinu do Pakistánu.

“Myslím si, že i přes všechny těžkosti bylo rozdělení Indie a vznik Pakistánu dobré řešení. Muj otec mi říkal, že muslimové by si nikdy v nemohli být jisti, zda jim v Indii budou zaručena základní práva a svobody.”

Podobně jako pan Naseer i ostatní Pakistánci bedlivě sledují, jak se žije 174 miliónům muslimů v Indii, kde tvoří 14,4 procenta populace a jsou druhým největším náboženstvím po hinduismu. Pakistánci stále jakoby hledali potvrzení, že odtržení od Indie bylo nevyhnutelné a správné.

Bohužel poslední vývoj v Indii dává jejich obavám za pravdu. Přestože na papíře Indie stále zůstává sekulárním státem, premiér Narendra Modi po svém zvolení nastolil velmi tvrdý nacionalistický kurs, který je založen na budování národní dentity na základě hinduistického náboženství. Dochází ke stále častějším případům diskriminace indických muslimů, od nenávistných útoků v tisku a šíření proti-muslimské paniky na sociálních sítích po diskriminaci na pracovním trhu, sociální izolaci a fyzické útoky.

Nida Kirmani, která učí sociologii na univerzitě v pakistánském městě Lahoru, ale píše že diskriminaci indických muslimů je třeba vidět v kontextu celého subkontinentu. Potlačování práv muslimů v Indii je nezpochybnitelný fakt, ale potlačování práv náboženských minorit v Pakistánu je podle ní ještě daleko horší.

Především se v Pakistánu zužuje definice, kdo je ten správný “Muslim”. Discriminace je namířena proti nejen proti všem náboženským minoritám, ale i proti všech muslimům, kteří nevyznávají většinový sunitský islám, jako jsou například šíité, ismajli a ahmadovci. I oni, jako náboženské menšiny, dnes zvažují, zda udělali dobře, že v roce 1947 odešli z Indie do Pakistánu. Příslušníci ahmadovského islámu už dnes svého rozhodnutí litují. V roce 1974 byl přijat dodatek k pakistánské ústavě, který je prohlásil za ne-Muslimy. Další rána přišla v roce 1984, kdy se do ústavy podařilo schválit článek, který jim přímo upírá svobodu vyznaní. Podle tohoto článku se ahmadovci nemohou nazývat muslimy, ani se projevovat jako muslimové, tj. modlit se a navštěvovat své mešity. To by byl trestný čin, za který by jim hrozily až tři roky vězení.

Je tedy dnes co slavit?

Oficiálně se v Pakistánu sedmdesátiny slavily, státní svátek to byl, na vesnicích se hrálo polo a kriket. Někteří mí pakistánští kamarádi ale přijímali mé gratulace s neskrývanými rozpaky.

“Já nejsem Pakistánec, já jsem z Gilgitu,” prohlásil Ali Jan, sociální aktivista, ateista, milovník hor a whisky.

Ali Jan tedy rozhodně neslavil. Cítí se silně spojen se svým krajem na severu Pakistánu a centrální vládu vnímá pouze jako nezbytné zlo. A také nemá rád Panžábce, nejsilnější etnickou skupinu, která už od založení Pakistánu obsadila všechna důležitá mocenská centra v zemi. Na své facebookové stránce Ali Jan sdílel fotku, jaký nepořádek nechali po sobě v parku Pakistánci, kteří státní svátek slavili.

Pakistán jako uměle vytvořený stát už od svého počátku bojoval s politickou opozicí ze svých provincií Sind and Balučistán. Přes všechny snahy pakistánské vlády o nastolení národní jednoty, převládá u národnostních menšin silná lokalní identita, podpořena místní kulturou, historií, zvyky a lokálním jazykem. Některé oblasti jsou sice stále oficiálně součástí Pakistánu, ale zcela mimo kontrolu pakistánské vlády. Oficiálním jazykem Urdu mluví jen 10 procent populace, ostatní se ho učí ve škole jako druhý jazyk, ale mimo školu užívají svůj provinční nebo regionální jazyk.

Jan Marek považuje “pokus zavést urdštinu jako státní řeč” za nešťastný. “Jednotě země neprospěl, naopak jen prohloubil národnostní rozpory…,” píše.

Tím se do jisté míry vysvětluje ignorance a neznalost vlastní země u mladých Pakistánců. Jako by nebyli schopni podívat se do mapy a vstřebat uměle vytvořené hranice Pakistánu nakreslené v roce 1947 sirem Radcliffem. Znalost jejich země končí za jejich humny, v lepším případě na hranicích jejich provincie, svůj domov považují za střed Pakistánu a světa. To se týkalo i vysokoškolských studentů z Panžábu, se kterými jsem se v Pakistánu setkala. Ačkoliv se bili v prsa jako hrdí Pakistánci, základní znalosti pakistánské historie a zeměpisu jim nějakým záhadných způsobem zůstaly utajeny. Jako hrdí vlastenci například netušili, že pět ze čtrnácti osmitisícovek se nachází právě v jejich zemi. O krásách hory Nanga Parbat, o Gilgitu a Hunze také nikdy neslyšeli.

Je ale nutné říci, že za sedmdesát let samostatné existence Pakistán hodně vyrostl. Jeho identita se pomalu formuje, už to není pouze vymezování se vůči Indii. Jak píše bývalý ministr zahraničních věcí Pakistánu, pan Riaz Mohammad Khan: “Pakistán má vlastní charakteristickou osobnost, vlastní jedinečnou historii and vlastní pozitivní aspirace.”

Vztahy mezi Indií a Pakistánem jsou dnes opět na bodě mrazu. Ale Riaz Mohammad Khan tvrdí, že tu je naděje. Vyjádřil to velmi poeticky: “Když se podívám na Pakistán a Indii v tomto 70. roce jejich nezávislosti, vidím ‘dvě posvátné řeky’, který sdílejí stejný zdroj a které se směřují opačným směrem, ale přesto obě patří ke stejnému subkontinentu a budou téci navěky.”

Tak nezbývá než popřát oběma posvátným řekám ať dojdou smíru a dále klidně plynou svým vlastním opačným směrem.