Studium v zahraničí - rady a zkušenosti

V první polovině devadesátých let Ing. Henryk Paciorek, Ph.D., Business Development Manager společnosti Cochlear, studoval druhý ročník nově otevřeného bakalářského studia na VŠE v Praze a velmi si přál alespoň po nějakou dobu studovat v zahraničí. Evropská společenství tehdy nabízela mladým lidem z členských zemí řadu možností studijních programů a i nečlenské země se už mohly do některých zapojit. "Erasmus sice fungoval, ale českým studentům byly dostupné jiné programy (např. Tempus) nebo bilaterální výměny vysokých škol. Každý uchazeč však musel absolvovat výběrové řízení a dostat se do zahraničí nebylo tak lehké," vysvětluje situaci v devadesátých letech na poli vzdělávání v zahraničí.

"Dostat se do tehdy atraktivnějších zemí bylo náročnější. Důležitou roli hrála znalost jazyka." Henryk tedy začal sledovat nabídky na nástěnce - internet byl v plenkách - a hlásit se do konkurzů. "Nabídky obsahovaly požadavky na studenty a seznam podkladů, které musí v termínu předložit. Následoval konkurz na vysoké škole, kde adept studoval. Výsledkem mého snažení byla nabídka účasti ve dvou programech, jedním byl semestr v Dánsku a druhý zahrnoval rok studia v Irsku, Belgii a Praze s obdržením titulu Master of Arts. Výjezd usnadňovalo pokrytí školného i tehdy poměrně vysokých životních nákladů z evropských fondů. Do programu se dostalo 10 studentů z více než 30 uchazečů. Vize ročního programu mě nadchla, a tak jsem jel do Irska."

Henryk si zemi, která tehdy zažívala ekonomický boom, zamiloval a léta pak žil z nabytých vědomostí a zkušeností. "Strávil jsem celý semestr na Univerzitě v Dublinu, dva měsíce v Belgii v Antverpách, zbytek roku v Praze a pak na stáži zase v Irsku. Semestr v Dublinu byl nezapomenutelný, zaměření na mezinárodní ekonomické vztahy a evropskou integraci bylo aktuální téma, pro akademické prostředí v ČR však zatím spíš na úrovni vizí a představ. Zahraniční profesoři nám předávali znalosti a přístupy získané na západních univerzitách, o problematice věděli daleko víc. Studijní materiál tvořily aktuální odborné články. Nabyté znalosti jsem zúročil, když jsem si po ukončení programu na VŠE dodělával inženýrské a posléze i doktorské studium. Má diplomová práce se např. týkala mezinárodní měnové unie a některé její závěry se dnes potvrzují. Po získání doktorátu jsem tři roky pracoval pro irské firmy."

Pobyt na vysoké škole v zahraničí ovšem nepřináší jen poznatky načerpané při přednáškách a studiem. Jsou to i každodenní reálie, běžný život. "V Irsku jsem bydlel v rodině, což tam bylo tehdy naprosto běžné (studenti v Česku dávali přednost levné koleji). Poznal jsem tudíž, jak žije běžná irská rodina. Do školy se jezdilo na kole. Na univerzitě jsem poznal řadu zajímavých lidí z různých koutů světa. Od začátku studia bylo možné se přihlásit do různých spolků - societies. Já jsem si zvolil filmový klub a pravidelně chodil na promítání nových filmů a také mezinárodní - ten spočíval v setkáních a besedách s kolegy u kávy. S jazykem jsem nakonec neměl problém, terminologii člověk rychle vstřebal. S některými profesory jsem měl vztah poměrně úzký, pomáhali mi s následnými výzkumnými projekty a při mém dalším studiu mi radili, o jaké materiály se opřít. Téma přímých zahraničních investic je pro mě stále zajímavé, zvláště pak sledovat, jak se vyvíjejí toky investic v EU a jejich hodnocení."

Zkušenosti ze studia v zahraničí jsou nenahraditelné a nepřenositelné, pobyt v cizině bez opory rodiny a přátel může mladého člověk změnit k nepoznání, člověk dozraje a osamostatní se. Potvrzuje to i Henryk Paciorek: "Určitě bych studium v zahraničí doporučil, zvláště s uceleným programem uzavřeným titulem. Když se dnes setkám s lidmi, kteří vycestovali v rámci programu Erasmus, na svém pobytu v zahraničí si cení spíš společenského života a poznatků o navštívené zemi. Málokdy hovoří o vědomostech nebo dovednostech. Rozdíl může být i v tom, na jakou školu se kdo dostane. Dokonce jsem se setkal se studentkou, která strávila rok na regionální univerzitě v Británii a po návratu prohlásila, že naše vyšší odborná škola, na které studovala předtím, měla vyšší úroveň. Jaké jsou další přínosy studia v zahraničí? Člověk se otevře, osvojí si umění přizpůsobit se zvyklostem dané země, kultuře, zvládat věci, o nichž si dosud myslel, že jsou nad jeho síly. A může porovnávat, jak co dělají jinde jinak a co z toho by se dalo využít. I kdyby univerzita nebyla špičková, i tak je výjezd vždy obohacující."

Zkušenosti posbírané za velkou louží

Kristýna Pavlíčková se od dětství věnovala sportu, hrála tenis a golf, dosáhla až na vrcholovou úroveň. Někdy kolem dvanáctého roku věku zaslechla informaci, že když se sport dělá dobře, jsou americké univerzity ochotny dát mladému člověku, který se na nich rozhodne studovat, stipendium v celé výši. "Když už jsem byla na gymnáziu, vzpomněla jsem si na tuto informaci. Lákalo mě totiž někam odjet studovat. V roce 2010, v posledním ročníku gymnázia, jsem se usnesla, že to opravdu udělám."

Dostat se na americkou univerzitu přes sport je poněkud netradiční cesta, ale jinak byl postup k uskutečnění Kristýnina záměru zcela obvyklý: každý student zajímající se o studium v USA musí udělat dvě zkoušky, a to testy ze znalostí angličtiny TOEFL, jsou povinné, nabízí je řada institucí, a další test podobný našim Scio testům, který se ovšem liší v tom, že všichni uchazeči absolvují ten samý test a podle toho, s jakým výsledkem ho udělají, se mohou hlásit na konkrétní školy. "Podle toho, jak uděláte ty zkoušky, se vám vyfiltruje nabídka škol vhodných pro vás. Já jsem pak mezi nimi hledala školu, kde bych uplatnila své sportovní přednosti. Zadala jsem si do internetového vyhledavače příslušná kritéria a získala další seznam. Pak jsem začala oslovovat konkrétní kouče, kteří mají na starosti sportovní týmy na té které univerzitě. Uvedla jsem, jaké vzdělání jsem dosud získala a jaké mám sportovní výsledky - vypadly mi tři školy, z nichž jedna nabízela stoprocentní stipendium. Volba byla jasná!"

Než ale mohla odcestovat do USA a začít studovat na Boston University, musela Kristýna absolvovat martyrium kolem víza a dalších cestovních náležitostí jako očkování, lékařské posudky, dále koupit letenku, obstarat si pojištění.

"Kampus Boston University je městečko, kde je vše vytvořeno pro studenty a pedagogy. Jsou tam přednáškové sály, učebny, knihovny, laboratoře, koleje, jídelny, vše jsem díky plnému stipendiu měla hrazeno a mohla využívat. Pro bakalářské studium, které v USA trvá čtyři roky, jsem si zvolila obor business, ale obory se během těch čtyř let dají měnit, neboť i zájmy studentů se mohou měnit podle toho, co jim víc 'sedne'. Součástí mého oboru byly i předměty, které se ho přímo netýkaly - čínština, archeologie či hodina počítačů." Semestry jsou uzavírány pevně danými zkouškovými termíny, ve kterých musí příslušné zkoušky absolvovat všichni. "Je to vlastně završení práce odváděné po celý semestr - sbíráte body za splněné úkoly, 70 procent výsledné známky u zkoušky tvoří právě tyto body. Musí se tudíž chodit na hodiny, neexistuje nepřijít nebo být nepřipraven, hned se to projeví. Na druhé straně jsme měli hodně volna, na Vánoce šest týdnů, jarní semestr končil v půli května a další ročník začínal v září."

Mezinárodní prostředí i nutnost starat se o sebe Kristýnu jen posílily, takže po bakalářském stupni, který absolvovala za 3,5 roku, postoupila i na magisterský, přičemž přesvědčila školu, aby jí i na toto studium poskytla stipendium, takže rodina jí přispívala minimálně. "Magistra jsem si ovšem udělala z jiného oboru, dnes tedy jsem bakalář mezinárodního obchodu a magistr informačních systémů."

A přínos studia? Kromě znalostí i zdravé sebevědomí, umění pochválit sebe i druhé, to je Američanům vlastní, výtečná angličtina. "Jdu-li se v Česku ucházet o místo, na pohovorech mi to většinou vychází, stačí říct, že jsem studovala v Bostonu. Momentálně pracuji ve společnosti L'Oréal na plný úvazek jako produktová manažerka. A protože jsem po návratu domů dostávala řadu dotazů, jak a co dělat, chce-li člověk na studia do Ameriky, založila jsem s přítelem web Gotocollege.cz. Radíme především sportovcům, tím jsem si prošla a je to pro mě jednodušší, ale poradit mohu komukoliv. Letos odletěly na studia do Ameriky s mým přispěním dvě dívky, a to se stoprocentním stipendiem. Poradenská činnost je náročná, zatím ani ne moc výdělečná, spíš to dělám pro dobrý pocit, že jsem někomu pomohla změnit život. Návštěvnost není zatím moc velká, začali jsme loni na konci roku. Celý proces začíná tím, že se sejdu se studentem, vyptám se, jaké jsou jeho plány a co očekává, popíšu mu svou zkušenost a řeknu mu, co jsem s to pro něj udělat. Zdůrazňuji, že zájemci o takové studium musí být fakt dobří, a to nejen jako sportovci, ale i jako studenti.

Zkrátka a dobře, taková výprava za studiem na jiný kontinent není pro někoho, kdo neumí být bez maminky. Kdo to chce podniknout, musí být samostatný, nesmí se bát skočit do neznáma, musí vědět, co chce. Ti, co se na mě obracejí, takoví jsou, proto jim ráda a s chutí pomáhám."

Raději na vlastní kůži

Stipendia, nadace, vládní i nevládní instituce, nadnárodní programy - mladý člověk toužící se vydat na zkušenou za hranice své země má situaci značně jednodušší, i když rozplést mnohdy nesourodou síť nabídek a vybrat si tu svou znamená strávit u počítače spoustu času. Internet je velký pomocník. A nyní už i třídou, přednáškovou síní - kurzy prestižních univerzit označované zkratkou MOOC (massive open online course) se stále více prosazují na vzdělávacím trhu a kdo ví, jednou možná nebude zapotřebí nikam cestovat, absolvovat zahraniční studium bude možné z pohodlí domova. Ale nejspíš to nenastane - vytratil by se totiž ten prvek nejcennější: poznání zvyků a obyčejů lidí v cizí zemi, navázání kontaktů se spolužáky, utužení vlastní samostatnosti a zformování svébytné osobnosti.

Článek byl publikován v magazínu Kariéra speciál.