Soumrak Igora Sečina?

Poslední týden měl v Rusku poměrně nečekanou postavu, která se ocitala v centru zpráv. Tou nebyl nikdo jiný, než muž s úsměvem ne nepodobným Montgomery Burnsovi ze seriálu Simpsonovi, tedy Igor Sečin. Tento šéf Rosněfti a Rosněftěgazu a bývalý vicepremiér je považován za téměř všemocného, mnohými dokonce za dvojku hned po Vladimiru Putinovi. Několik událostí z poslední doby ale jakoby tuto pověst nabourávalo. Analytici, kteří si už zase zvykají na to, že oprašují metody staré dobré kremlinologie, se museli chtě-nechtě pustit do úvah, co vlastně tyto události znamenají. Určitý návod dala například studie Politbyro 2.0 společnosti Minčenko consulting, která mluví právě o snižujícím se vlivu Igora Sečina. Jde samozřejmě pouze o názory autorů, ale i tak jde o zajímavé zjištění.

Pochyby o tom, jak moc je Sečinova pozice pevná, ještě zesílily poté, co začal soud s bývalým ministrem ekonomického rozvoje Uljukajevem. Jeho případ vzbudil už v době zadržení velké pochyby, přičemž většina komentátorů se shodovala, že spíše než o korupci šlo o boj uvnitř Kremlu. Samotná korupce by totiž v současných nejvyšších patrech ruské politiky nikoho nevzrušovala a rozhodně není důvodem, aby se kvůli ní zatýkalo. Pokud k zatčení dojde, důvod prostě musí být pádnější.

Horší ale pro Sečina bylo, že Uljukajev mluvil. Už při prvním stání se nechal slyšet, že onen úplatek byla vlastně provokace ze strany právě Sečina a generála Olega Feoktistova. Navíc vyplavaly na povrch i určité detaily onoho úplatku, které působí velmi zvláštně. Už jen to, že by se oba vysoce postavení muži procházeli s taškami plnými peněz, je velmi podezřelé. I účast Feoktistova budí rozpaky.  Ten přitom v Rosněfti fungoval jako šéf bezpečnosti pouze několik měsíců a po Uljukajevově zatčení společnost opustil. V srpnu 2017 pak následovalo i oznámení, že Feoktistov opouští FSB a odchází na penzi. Takový pád blízkého spojence Igora Sečina může jen ukazovat na to, že se proti němu zorganizovala poměrně silná skupina.

Nejnověji se do případu vložil „byznys ombudsman“ Titov. Ten, ačkoli, jak tvrdí, se případem nezabývá, neboť nejde o útlak úředníků vůči podnikateli, označil celý proces za politický. Zdaleka v tom není sám. V Rusku se obecně soudí, že šlo o pomstu Uljukajevovi za jeho odpor vůči možnosti, že by privatizace Bašněfti, která se udála v minulém roce, proběhla do rukou státní firmy Rosněfť. I v poměrně vysokých místech tak zaznívají hlasy, že motivace soudu není až zase tak úplně vedena snahou Igora Sečina o čistotu ruské politiky.  

Nicméně nejzajímavější část seriálu na pokračování v podobě soudu s bývalým ministrem se odehrála ve chvíli, kdy prokuratura pustila nahrávku z předávání úplatku. Oba muži se na ní poměrně přátelsky baví, z Uljukajeva je cítit jakási úcta a radost z toho, že se s ním Sečin podělil o informace o činnosti Rosněfti. Zároveň, což se stalo předmětem všeobecného veselí, Sečin věnuje Uljukajevovi košík s uzeninami (Sečin je údajně vášnivý lovec). Celá nahrávka zaujme snad jen tím, jak družně spolu oba muži mluví, popřípadě některými detaily z činnosti Rosněfti, respektive stížnostmi na daně.

V tom je ale právě ten problém. Igor Sečin prakticky okamžitě označil zveřejnění nahrávky za „kretenismus“, protože podle něj obsahuje i státní tajemství. Horší je pro něj ale právě to, že na nahrávce nezaznělo vlastně vůbec nic, co by dokazovalo, že Uljukajev ví, že přebírá úplatek, nikoli dar, a že si úplatek vyžádal sám. Jak upozorňují ruští komentátoři, akci řídila FSB, která také dala Sečinovi přesné instrukce, co má říkat. A v nich bezpochyby bylo i to, že musí být dostatečně usvědčující. To, že stoprocentní důkaz neposkytuje, ukazuje jednoznačně na chybu Igora Sečina. Navíc, v současné době rovnováha sporu vypadá tak, že se jedná o slovo proti slovu, což je velmi chabý výsledek.  

Sečinovi škodí i další aféry. Jde například o spor se společností Sistěma Vladimira Jevtušenkova. Tu Rosněfť viní z toho, že vytunelovala společnost Bašněfť, kterou o půl roku později Rosněfť koupila. Požaduje přitom 170 miliard rublů, zatímco arbitrážní soud Baškortostánu přisoudil „pouze“ cca 136,6 miliard. Podobně nepříjemnou je i situace ohledně zatčení šéfa sachalinské odnože Rosněfti pro úplatek. Takové zprávy samozřejmě nemohou přímo Sečinovi způsobit sesazení, ale vzhledem k jejich akumulaci nejsou nijak příjemné.

Aby zpráv nebylo málo, čínská společnost CEFC (přesně ta samá, co vlastní fotbalovou Slavii) koupí 14,16 % Rosněfti od Glencore a Katarského fondu (QIA). Jedná se přesně o ty samé vlastníky, kteří na konci roku byli prohlášeni za strategické, a o podíl, který kupovali na základě úvěru. Pozorovatelé (včetně mě) přitom nešetřili pochybnostmi o tom, zda jde opravdu o strategické vlastníky, nebo jen potřebu rychle před koncem roku naplnit státní pokladnu. Nyní se ukazuje, že takové pochyby byly zcela namístě. Obě společnosti na transakci poměrně slušně vydělají, což jen ukazuje na zoufalství, v jakém byl balík prodáván. Ostatně i Sečinova věta „úvěry by dával leckdo, ale koupit (Rosněfť) od nás nechce nikdo, proto jim před nosem máváme různými nabídkami, mrkvemi, abychom je zatáhli do akcií“, která zazněla během zveřejnění odposlechu, neukazuje zrovna na rvačku o akcie ruské společnosti. Navíc, objevily se už i hlasy, co se vlastně stalo s předplatným za ropu, kterou má v následujících letech Rosněfť do Číny dodávat.

V Čechách není pravděpodobně jméno Igora Sečina příliš známé. Po formální stránce nepatří do nejvyšších pater ruské politiky, byť byl vicepremiérem. Jde přitom o jednoho z nejmocnějších lidí v Rusku. A pokud se kolem takového člověka začnou šířit zprávy, které ho nelíčí zrovna v pozitivním světle, člověk zabývající se současným Ruskem prostě zbystří.