Předčasná radost ruské opozice

Na rozdíl od některých pozorovatelů dění v Rusku (Slovo "analytik" se, vzhledem k tomu, že jeden známý „alternativní“ server je používá pro každého, kdo jim je ochoten plácat jakýkoli nesmysl na požádání, docela zdiskreditovalo), nad výsledkem ruských místních voleb nejásám. Proč? Není prací akademika se z něčeho radovat. A taky proto, že obecně volby kdekoli mě odnaučily, abych se radoval z jakéhokoli výsledku. Ukáže se později, ne nyní. Navíc „demokratů“, kteří nakonec až takoví demokraté nebyli, jsme viděli už dost.

A vlastně i proto, že se ve volbách 10. září o nějaké extra vítězství opozice nejednalo. Jednotné Rusko získalo 77 procent hlasů, a to i dokonce v Moskvě. Navíc, všech šestnáct gubernátorů, o kterých se hlasovalo, pochází právě z této strany. I když tak došlo k některým dílčím vítězstvím opozice (tím myslím reálnou opozici, ne loutky z LDPR či Spravedlivého Ruska), žádný průlom nenastal. Oficiální místa si přitom pohlídala, aby právě v gubernátorských volbách, kde přeci jen o něco jde, žádné překvapení nenastalo. A to i prostě tím, že nevhodní kandidáti nebyli k volbám připuštěni, jako například známý politik Jevgenij Rojzman z Jabloka ve Sverdlovské oblasti.  

Otázkou je, jaký vlastně měly tyto volby cíl. Většina pozorovatelů ruské politiky se kloní k závěru, že šlo o generálku na prezidentské volby, a to hlavně z hlediska zjišťování nálad ve společnosti. To je asi pravda, ukazoval na to i případ z jedné z okrskových komisí, kde její předsedkyně instruovala, jak dosáhnout kýženého výsledku, načež byla promptně vyhozena pro ztrátu důvěry. Je ale otázkou, co si z nich vlastně Kreml bude moci vzít. A ještě lépe, jak je využít ve svůj prospěch.

Tyto volby provázela především malá účast. Už delší dobu se mluví o tom, že ruské volby zrovna netáhnou. Lidé mají prostě jiné starosti, navíc nemají pocit, že jimi mohou něco změnit. V samotné Moskvě, kde opozice dosáhla oslavovaného úspěchu, se nepřehoupla ani přes patnáct procent všech voličů. Nebylo by tak ani divu, že na tento fakt bude oficiální Kreml poukazovat. Prostě, pokud je volební účast malá, v případě mobilizace odhodlané části voličů může dojít i k úspěchu relativně marginálního kandidáta. Motivovat to tak může opozici, která dává najevo, že pokud lidé k volbám přijdou, může být jejich hlas slyšet. Ale zároveň bude malá účast využita i pro motivační kampaň ze strany oficiální moci.   

Už první reakce ze strany Kremlu by měla ukázat na to, že jde o, do značné míry, Pyrrhovo vítězství. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov si pochvaloval, že se ukázalo, že se ukázalo, že je v Rusku pluralita. Jak neopomněl dodat, Dmitrij Gudkov (jeden z vůdců opozice) pracoval, a proto zvítězil. Jeho slova lze jen těžko jinak interpretovat než tak, že doposud opozice nepracovala, proto neměla šanci, přičemž možnost měla. Tím vlastně dokázal poměrně přesvědčivě shodit veškeré porážky ruské opozice na její lenost. Přičemž to, že opozice zvítězila drtivě v obvodu, kde hlasoval Vladimir Putin, pomohlo ke zdánlivé pluralitě přitáhnout pozornost. Jak moc šlo o účel a jak moc o náhodu, to vědí jen v Kremlu.

Proč tedy místní volby nemusí pro celoruskou politiku znamenat vůbec nic? Úspěch opozice byl opravdu jen velmi dílčí, navíc zhusta způsobený tím, že volební účast byla minimální. Nic takového, jak jsme viděli třeba v parlamentních volbách, znovu nebude možné. I kdyby do volebních místností nezavítal vůbec nikdo, deklarovaná účast bude tradičně vysoká. Opoziční lídři jsou poměrně málo známí. Navíc, není vůbec jisté, jestli v současné době hlavní opozičník, tedy Alexej Navalnyj, bude moci v prezidentských volbách kandidovat. Důvodem je, že podle ruských zákonů pravomocně odsouzená osoba kandidovat nesmí. A i když si je možné myslet o případech Kirovles či Yves Rocher, ve kterých byl Alexej Navalnyj odsouzen, myslet cokoli, faktem zůstává, že odsouzen byl.

I když se ruské opozici podařil velmi dílčí úspěch v Moskvě, přenést ho na celostátní úroveň je téměř nemožné. Nejde jen o to, že zvláště v takových regionech, jako je Čečenská republika, dostane Vladimir Putin 120 procent, pokud je bude potřebovat (byť takové sliby už vyšly z módy). Problémem ale je, že  Gudkov směřoval svoji kampaň k Moskvě, právě tam má základnu. Celostátně je schopen působit jen Navalnyj, což ovšem není zrovna ideální situace. Sice se na jeho mítincích schází relativně hodně lidí, a to i v regionech, ale o jeho možnostech se účastnit voleb jsem již psal. 

Medializace relativního úspěchu ještě posílí argumenty Kremlu pro mobilizaci volební účasti. Opoziční představitelé jsou vesměs ve státních médiích, pokud jim už vůbec věnují pozornost, jako parta kriminálníků, popřípadě agentů Západu snažících se rozvrátit svojí činností zemi. Proto se i ta část Rusů, která oficiální moci věří (zde si netroufám odhadovat, jak moc velká část to je), zmobilizuje, aby k volbám přišla. Nedopustit, aby se vrátila devadesátá léta, oblíbený strašák. Zatímco u místních voleb panovaly o jejich důležitosti pochyby, u prezidentských nikdo pochybovat nehodlá. A moment, že by mohla zvítězit opozice, důležitost podtrhne. Zkráceně řečeno, zatímco tyto volby se podařilo získat opozičně naladěné voliče, prezidentské volby přitáhnou i ty, kdo z těch či oněch důvodů nevidí důvody protestovat.

Prezidentské volby tak budou vypadat naprosto jinak, než místní. Pokud Vladimir Putin bude kandidovat, o čemž nikdo nepochybuje, jen stěží jej kdokoli přemůže. Bude mít na své straně média a veškerou státní mašinerii, dají se očekávat i volební podvody. Pominout nejde ani zastrašování opozice, jako když došlo k útoku železnou tyčí na Nikolaje Ljaskina, šéfa moskevského štábu Alexeje Navalného (policie klasifikovala čin jako výtržnictví). I kdyby ale nedošlo k těm nejkřiklavějším případům manipulací, Kreml si jen stěží nechá vítězství vzít.   

I kdybych se tak oprostil od snahy sledovat co nejvěcněji situaci v Rusku a prostě jásat nad úspěchem opozice, šlo by to jen velmi ztuha. Nebylo bez výhrad, navíc o budoucích poměrech v zemi neříká vůbec nic.