Bída zahraniční politiky ODS

Po přečtení zahraničněpolitického programu ODS lze snadno získat dojem, že jeho autoři byli v posledních letech hluší a slepí. Text sice zmiňuje transatlantické partnerství, podporu ekonomické diplomacie či Izraele, ale ani slovem nehovoří o Rusku, Číně, lidských právech, Ukrajině či Východním partnerství. Přitom tato témata tvořila osu české diskuze o zahraniční politice a lze očekávat, že o nich bude řeč i nadále.

Těžko uvěřit, že by experti ODS považovali Rusko nebo Čínu za nepodstatné. Buď si tedy nechtějí v dnešní polarizované době popudit případné voliče, anebo nemají věci prodiskutované ani v rámci vlastní strany. Dohánět toto manko až po převzetí vládní odpovědnosti ale jde jen stěží. Ukázali to ostatně i sociální demokraté. V roce 2014 se najednou museli zabývat ruskou agresí na Ukrajině a rozštěpená strana těžko lepila dohromady jasný postoj. Poslanci okopávali svému ministrovi kotníky a česká zahraniční politika postupně přicházela o veškerou odvahu.

ODS dříve disponovala autentickým a kreativním myšlenkovým zázemím k zahraniční politice a tento rezort může mít na starosti i po volbách – o Petru Fialovi se hovoří jako o vhodném kandidátovi na tuto funkci. Strana ale dnes kvalitní zahraničněpolitický program nemá. Může se z kdovíjakých důvodů snažit některá témata zamlčovat, ale při převzetí vládní odpovědnosti se před světem neschová.

V Evropě je všechno špatně

Hlavní evropskou prioritou je pro ODS zrušení povinnosti přijmout společnou měnu. Jenže do eurozóny nás nikdo násilím netlačí. Pokud sami nebudeme chtít, eurem platit nebudeme. Vkládat diplomatické úsilí právě tímto směrem je tak plýtváním energie.

V evropském programu ODS najdeme i další podivné body. Například požadavek na „odmítnutí veškeré legislativy, která je v rozporu s národními zájmy ČR, jako jsou např. povinné kvóty pro uprchlíky nebo regulace legálního držení zbraní.“ V dnešní atmosféře to mnohým může znít skvěle, protože ODS se tím staví proti údajným „nesmyslům z Bruselu“.

Jak to ale přesně myslí? Znamená toto zvolání, že když nás někdo přehlasuje, což se ale stává zřídkakdy (od července 2009 přesně dvanáctkrát), tak se budeme zlobit a případně věc dáme i k Soudnímu dvoru EU, jak to ostatně děláme i nyní? Nebo máme tento apel číst tak, že bychom jednoduše právo, které je podle nás v rozporu s národními zájmy, neměli respektovat, a to i když bude přijato podle dohodnutých pravidel?

Tuhle zásadní otázku by měla ODS voličům vyjasnit. Zatímco první cesta nepřináší prakticky nic nového, ignorování unijní legislativy nás zavede na cestu, kterou v evropské politice kráčí dnešní Polsko. Nic, co by Česku prospělo. 

Ve stopách Davida Camerona

ODS přichází s  reformním plánem pro EU, který zahrnuje i několik důmyslných nástrojů. Například návrh posílit národní parlamenty a dát jim možnost zastavit či dokonce zrušit některá unijní legislativní opatření. Otázkou ale je, kde chce ODS pro reformu hledat spojence, když se dnes všechny země (s výjimkou Polska) takové představy děsí. Mají totiž stále v živé paměti martyrium se schvalováním Lisabonské smlouvy.

Ambice ODS nápadně připomínají snahy britských konzervativců. I David Cameron si nejdříve myslel, že bude stát v čele hluboké reformy EU. Nesehnal však podporu ostatních zemí a nezbylo mu než pro Británii shánět dílčí výjimky. Důsledkem této politiky bylo britské referendum a současné chaotické vyjednávání o brexitu. 

Předseda ODS Petr Fiala sice říká, že odchod z EU je „neodpovědná a nerealistická politika.“ Zároveň ale dodává, že „když EU a pozici ČR změnit nepůjde, a to se během nejbližších měsíců či let ukáže, tak pak se bavme o tom, co dál“. Ale tato otázka je pro ODS na stole už nyní. Zvláště když nastoupila s rétorikou „v Evropě je všechno špatně a jedině náš program to změní.“

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz