Che Guevara ikona revoluce i symbol byznysu

To mi mimo jiné připomíná, že je to už skoro padesát let, co jsem se jako student vydal na vandr do světa a v prvních dnech roku 1969 jsem přistál v Rio de Janeira. Vůbec jsem tušil, že jsem si tak zahájil moji celoživotní latinskoamerickou anabázi. Tehdy jsem našel přenocování v chudinské čtvrti hlavního města Brazílie, v centrální čtvrti Lapa, v malé studentské ubytovně. S nadšením mně přivítaly davy studentů od Haiti po Chile, protože poprvé v životě měli možnost se setkat s někým z komunistického světa, cíle jejich revolučních ideálů. Byly však nesmírně zklamány, že jsem stál na opačném břehu jejich přesvědčení.

Pro ně sympatický a charismatický vůdce světové revoluce Che Guevara, teprve nedávno zlikvidovaný vojenskou akci v Bolívii byl jediný, který mohl napravit bídu a chudobu v Latinské Americe a staleté křivdy i zvěrstva páchané bělochy vlastně již od dob Velké Conquisty. Moje argumenty o sovětských tancích v Praze byly hladce převálcované jako kosmetická piha na cestě k nastolení nových spravedlivějších pořádků.

Tehdy jsem ještě nemohl vědět, že Che Guevara měl na rukou krev možná i dvou tisíc popravených z dob jeho působení na Kubě. Tedy těch, kteří nehořeli jeho revolučním nadšením a stáli proti jeho ideálům a je to jedno jestli to bylo "jen" 375, jak hovoří jiné statistiky. Tedy těch, které i s homosexuály a těžce nemocnými zavíral do koncentračních táborů. Tehdy jsem nemohl ještě vědět, že byl vlastně krvežíznivý revolucionář, jehož nejoblíbenější citáty byly: „Popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat.“ Anebo: „ Revoluce musí být nenávist a zabíjet.“ Takhle se s vraždami asi lepší společnost těžko nastartuje.

Velký snílek Che odešel z Kuby, kde se mohl v pohodě přetransformovat ve vládnoucí vrstvu, v diktátora, a v klidu dožít. Jenže on se raději málem porval se sovětským velvyslancem v Káhiře v roce 1963 a jeho odbojná krev stojící na postulátech čínského komunismu se stala nepotřebná i pro samotného Fidela Castra. Ten naopak potřeboval sovětskou ekonomickou a vojenskou podporu. A tak byl Che vlastně vmanévrován do odchodu z Kuby, aby zahájil zakládání svých revolučních buněk „focus“. Jenže velký Che byl de facto velmi špatný partyzán. Chtěl převracet staré režimy v rozvojových zemích, kde plánoval z malých „focus“ založit světovou revoluci. Jenže místo toho, aby získal na svoji stranu chudé vykořisťované vrstvy, jako podmínku převratu, zůstával sám. Nepodařilo se mu to v Kongu ani v Bolívii. Dokonce nezískal na svoji stranu ani místní komunistické strany. A navíc Fidel jej záměrně odstřihl od jeho kubánské základny a vlastně jej tím odsoudil k smrti. Castro byl rád, že Che Guevara zahynul, že se jej zbavil a navíc si z něj vybudoval symbol revoluce, antiimperialistickou protiamerickou ikonu.

Che Guevara byl jistě smutný, že na konci svého života pocítil neporozumění i od chudých indiánů, kterým chtěl pomoci. Do zajetí bolívijské armády se totiž dostal i díky její spolupráci s místními rolníky. Byla to sociální zrada? Nepochopení revolučních ideálů? Signifikantní je jistě setkání s pastevcem koz, který se jej ptal, proč vlastně přišel. Chtěl jsem tě osvobodit, řekl mu prý revolucionář, ležící zraněný v budově školy v malé zapadlé vesničce La Higuera. Překvapený pastevec se skoro zalekl: „Od čeho jsi mně chtěl osvobodit? Od mých koz? Chtěl jsi mi je vzít?“ Možná se to tak přesně nestalo, ale je to vypovídající o jeho způsobu vedení revoluce, o tom, že touto cestou nevede nastolení nové společnosti.

Jistě, Che Guevara se navždy stal pro mládež velkým vzorem boření starých pořádků. Je to přirozené. Mladí jsou přirozeně revoluční a chtějí bourat zavedené systémy. Na naší komunistické straně mladí bojovali proti komunismu, zatímco na opačné straně bojovali proti kapitalismu. Che je všemi mladými vážen i proto, že nezůstal na Kubě, nepřizpůsobil se novým pořádkům, které spoluzakládal a vybojoval, ale šel opět do boje. Jenže všichni mladí revolučně zapálení bojovníci se časem přizpůsobí  zaběhlému systému, v kterém žijí. Zařadí se, stanou se z nich lékaři, právníci, inženýři, otcové rodin. Komunistické řady v Latinské Americe jsou totiž stále velmi skromné a vůbec nerostou, jak by se mohlo podle množství revolučních mladíků zdát. Vždyť i místní revoluce, tedy guerilly,  jsou navíc cestou jedinců a žádných mas podobně jako za doby Che Guevary. Jen v ojedinělých případech, jako třeba v Nikaraguy, je revoluce sice masová a vítězná, ale z revolucionářských vůdců se stanou novodobí diktátoři. A milovníci moci, jako v případě Daniela Ortegy.

Z Che Guevary se navíc stal nejen symbol revoluce, ale i symbol výnosného obchodu, kdy na jeho portrétu paradoxně vydělávají právě podnikatelé a kapitalistické firmy. Tedy ti, proti kterým bojoval, si nyní jeho jménem plní kapsy. Jeho mýtus se tak transformuje do triček, plakátů a nástěnných graffiti, což jistě netušil, jak budou takto bídně zneužity jeho myšlenky a revoluční étos, kterým doslova planul.

Nicméně i do budoucna bude tvář Che Guevary hledící na fotografii Alberta Kordy odhodlaně daleko do světlých zítřků velkou ikonou každé mladé generace. Bude to ten, který se nikdy nevzdal boje, i když zůstal osamocen.