Nejsme vítači! Nejsmutnější heslo voleb

Karel Kryl kdysi zpíval o tom, jak v studené parádě kožených křesel sešli se výrobci hesel. Českou předvolební krajinou bloudí řada hesel. Podělím se s vámi o jedno, které jde napříč spektrem a postupně se k němu hlásí většina stran. 

Nejsme vítači. Pojem vítači vymysleli lidé v reakci na svépomocí organizovanou pomoc běžencům z oblastí postižených válkou. Protože nikdo otevřeně nevítá ilegální a nekontrolované pašování lidí, padla tato dnes oprášená nálepka na ty, kdo v létě 2015 organizovali pomoc běžencům. Na druhou stranu, v Lidových novinách četli jsme Bohuslava Sobotku, který je (byl?)  přesvědčený o tom, že z řad těch, kdo pomáhají uprchlíkům vzejdou nové politické elity. Ale kdeže loňské sněhy jsou. A kde je sám Sobotka.

Je to výrok starý dva roky. Při pohledu na současnou kampaň se to zdá aspoň desetkrát tolik. Máme za sebou století bezedných válek, vlastní zkušenost toho, jal stát likviduje vlastní občany. Řada našich blízkých sama někde ve světě hledala azyl. Hledala přivítání a pomoc. 

Jsou to všechno známá fakta. Ale volby jako kdyby byly od toho, aby se toto v boji o moc upozadilo, aby se myslelo jen na české voliče a ještě tak na čtyři roky. Heslo nejsme vítači tuto redukci politiku na marketing veřejného mínění a technologii moci ukazuje v celé nahotě. A nelidskosti. 

Je tu však nový prvek. Toto odmítavé heslo je letos nasazeno na nové politické frontě. Má oslovit mladé lidi. Je to tedy vzkaz především mladým: nebuďte vítači, my také nejsme. Vítat lidi v tísni a nabízet jim pomoc není cool. 

A tak jakkoliv volby dopadnou, nyní už je jasné jedno: prohráli jsme s výrobci hesel. Z kožených křesel je jedno, když z utrpení uděláte jen a pouze riziko a chlubíte se tím, že nejste vítači. Trvalo to dva roky.

Co nás čeká za čtyři?