Proč Rusko podporuje evropské radikály?

Hned na začátku chci říci, že článek nemá být dalším ze sledování ruské stopy, které je v současné době mezi různými analytiky či bezpečnostními experty populární. Cílem je spíše pochopit, proč Rusku a jmenovitě Vladimiru Putinovi tak vyhovuje sepjetí s lidmi, jako je Marine LePen či ještě radikálnějšími na jedné straně, stejně jako extrémní levicí na straně druhé. A proč tato podpora končí, jakmile dojde na samotné Rusko. Vysvětlení je přitom nutné hledat uvnitř Ruska.

Vladimir Putin od svého nástupu k moci začal budovat identitu, která by měla zahrnovat prvky jak imperiální ruské, tak i sovětské. Už jen přijetí nové hymny, kde Glinkovu Patriotickou píseň, která, byť beze slov, jako hymna sloužila po jelcinské období, byla nahrazena starou sovětskou hymnou s novými slovy. Mix imperiálního Ruska a Sovětského svazu tak představoval novou formu oficiálního státního patriotismu. Nešlo přitom ani tak o nějakou touhu vrátit se do dané doby, ale o využití těch momentů, na které jsou Rusové hrdí. Budování konsenzu ve společnosti stojí právě na těchto nekonfliktních bodech.

Centrální místo v tomto oficiálním nacionalismu patří samozřejmě Velké vlastenecké válce. Ta se stala nedotknutelnou, diskuze o stinných stránkách se nevede. Taková politika dostává až absurdní rysy. Například spor o případ 28 Panfilovců, tedy o mýtus, podle kterého dokázala hrstka sovětských vojáků zastavit celou divizi německých tanků a hrdinně při tom padla. Ruský státní archiv (GARF) přitom publikoval důkazy o tom, že šlo o výsledek kreativity sovětské propagandy, za což ovšem schytal kritiku, hlavně od ministra kultury Vladimira Medinského. Ten sám čelí neustálým pochybnostem o tom, že jeho disertace odpovídá byť i základním nárokům na vědeckou práci v oboru historie. Jak ovšem sám zdůraznil, jde zde ani ne tak o pravdu, jako o mýtus.

Souvislost s extremistickými hnutími se může zdát velmi mlhavou, ale není to tak. Taková hnutí totiž narušují všeobecný konsensus a klid. Stačí se podívat na Igora Strelkova (Girkina) s jeho angažmá hlavně po návratu z války na Ukrajině. Neustále osočuje Vladimira Putina z nedostatečné podpory Donbasu, otevřeně a hrdě říká, že bez něj a jemu podobných by žádná válka na Ukrajině ani nebyla. Spolky jako Ruská pravoslavná armáda či Ruská národní jednota jsou ultranacionalistická či přímo fašistická uskupení. Lidé z nich přitom bojovali a bojují proti Kyjevu na Donbasu. Narušují tak oficiální obrázek boje proti fašismu. Nicméně, i s tím si je schopna ruská propaganda poradit, a dokud se angažují a umírají tam, není s tím problém. Ten nastal, jen když se ukazovalo, že by je mohla ukrajinská armáda rychle převálcovat, ale i to vyřešil zásah ruské armády u Ilovajsku. Horší je, když začnou oficiálně budovanou jednotu narušovat doma.

Narušování jednoty ale nemusí mít jen ozbrojenou formu. V poslední době touto jednotou zatřásl spor o film Matylda. Film o vzplanutí Mikuláše II. k baletce, jehož ambice zjevně nesahaly dál, než k běžné romanci, se stal předmětem ostrých sporů, v jejichž čele stála bývalá krymská prokurátorka Natalie Poklonská s podporou takových obskurních spolků, jako je „Křesťanský stát-Svatá Rus“ a dalších pravoslavných fanatiků. Argumentovali hlavně urážkou citů věřících (poslední car byl v roce 2000 prohlášen za svatého). Nešlo přitom o akci Kremlu, protože Medinskij film podpořil, Kreml sám vydával spíše smířlivá prohlášení stojící na straně filmařů. Dokonce ani Ruská pravoslavná církev nepožadovala zákaz filmu, jen upozornění na to, že plně neodpovídá historické realitě.

Podobné případy ukazují na zásadní prvek moci v současném Rusku. Oficiálně budovaný nacionalismus se opírá především o snahu vybudovat kompromis, který je akceptovatelný pro všechny. Důležité jsou tak pro něj symboly, mýty. Stalin se stal z vraha, který vybudoval silnou zemi budovatelem silné země, což stálo život několik milionů lidí, nicméně nelze v žádném případě mluvit o rekonstrukci stalinismu. Velká vlastenecká válka a pozitivní sovětská role je nezpochybnitelná. Tak by se dalo pokračovat.

Zároveň ale vedle toho působí i síly, které celkový soulad narušují. Spolky jako Memorial, které dokumentují stalinské zločiny, jsou označovány za zahraniční agenty (pro amatérské srovnávače, slovo agent má v angličtině a v ruštině opravdu velmi odlišné vyznění), šéf archivu je pokárán za zveřejnění pravých dokumentů o případu 28 Panfilovců atd. Zároveň ale fungují i spolky a hnutí, která jsou daleko méně přitažlivá, a Kreml se je snaží potírat či, ještě lépe vyřadit, jako jsou různí fašisté či pravoslavní fanatici. Opatrný postup vůči nim ale také ukazuje, že ve společnosti nejsou zcela bez podpory. Dochází tak ke konfliktu mezi oficiálním nacionalismem a spontánním.

Podpora nesystémových hnutí na Západě je pak logická s ohledem na vnitřní klid v Rusku. Ruské televize předkládají divákům neustále rozklad na Západě, upadající Evropskou unii, nacionalismus, fašismus a nevím co ještě. Podobné spolky jsou pak vítanými objekty, které pomáhají podobný obrázek vytvářet. Narušují tak systém, útočí na konsensus ve společnosti. Spektrum je poměrně široké, přičemž se nijak neštítí ani otevřených fašistů. Je to přitom něco, co Kreml doma rozhodně nestrpí.