Nezávislost Katalánska - dilema pro Španělsko, ale také pro Evropu

Katalánsko a snahy Katalánců o získání nezávislosti mají dlouhou historii, která sahá několik staletí zpátky. Dva milníky jsou obzvlášť zajímavé: zaprvé, devatenácté století bylo typické nárůstem nacionalismu v Katalánsku, spojovaným s bohatou kulturou a jazykem regionu. Tento proces byl však náhle zastaven, když se Katalánci dostali do období útlaku během diktátu Francisca Franca, který trval necelých čtyřicet let od Francova vítězství ve španělské občanské válce v roce 1939. V tomto období byla silně potlačována politická svoboda, opozice byla zakázaná a tisíce katalánských aktivistů bylo zatčeno, což nakonec vyústilo ke zrušení autonomie tohoto regionu. Sesazený předseda katalánské vlády Piudgemont v současnosti přirovnává konání Madridu během referenda k operacím, jaké používal diktátor Franco. Taková tvrzení samozřejmě přispívají k eskalaci již napjaté situace. Zadruhé se vystupňování katalánských snah o nezávislost tak, jak je aktuálně zažíváme, dostavilo po sedmi letech pokusů katalánských zástupců o jednání s Madridem ve věcech většího rozsahu jejich autonomie a možnosti legální organizace referenda. Madrid jim však nenaslouchal.

Navíc je nutné poukázat na to, že samotná katalánská veřejnost je v této otázce rozdělena. Podporovatelé nezávislosti organizují protesty, vystavují katalánské vlajky na svých balkonech (s čím jsem se setkala během své návštěvy Barcelony minulé léto a rozhodně jsem byla překvapena jejich obrovským množstvím), vytvářejí kampaně a videa, která následně sdílí na sociálních sítích. Naproti tomu odpůrci této myšlenky jsou mnohem méně slyšet.

Nechme tedy mluvit čísla: referendum z roku 2006, které rozšířilo katalánský autonomní statut, zaujalo svou nízkou volební účastí – zúčastnilo se ho méně než 49 % oprávněných voličů a z nich ho podpořilo 73 %. Během neoficiálního hlasování za nezávislost v roce 2014, pouze 36 % voličů přišlo k volebním urnám a z nich se 80 % vyslovilo za nezávislost (i když v tomto případě mohla být nízká účast způsobena tím, že španělský ústavní soud hlasování zakázal). Ve skutečnosti různé průzkumy realizovány v posledních letech ukázaly, že nanejvýš 48 % Katalánců podporuje myšlenku nezávislosti Katalánska. Opoziční tábor tvrdí, že Katalánci, kteří zastávají jednotu krajiny nebo jsou neutrální, jsou přehlíženi a často se také bojí vyjádřit svůj názor. Chtějí totiž předejít tomu, aby byli nazývaní zrádci nebo fašisty.

Všeobecně ani jednotlivé státy, ani Evropská unie jako celek, nepodpořily Piudgemonta. Právě naopak, Donal Tusk, předseda Evropské rady, uvedl, že žádný ze států Evropské unie neuzná Katalánsko jako suverénní stát. Předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani podpořil toto stanovisko svým vyjádřením na Evropském summitu.

Unie taktéž odmítá být součástí španělsko-katalánských jednání o autonomii nebo o nezávislosti. Její pozice je naprosto pochopitelná, jelikož všechny státy unie uznávají Španělsko jako jednotnou a suverénní entitu, která je jejich důležitým politickým partnerem, a proto nechtějí zasahovat do jeho vnitřních záležitostí.

Na druhou stranu je pravdou, že mezinárodní právo uznává právo na sebeurčení. Otázka vyhodnocení této situace, kde proti sobě stojí španělská ústava a katalánský požadavek o nezávislost, je tedy velmi citlivá.

Na základě přirovnání aktuálního dění k případu Kosova, a to především v reflexi policejní akce během katalánského referenda, se začaly ozývat hlasy argumentující ve prospěch katalánské nezávislosti. Taková přirovnání jsou ale zásadně chybná. Nezávislost Kosova byla schválena mezinárodní komunitou po letech brutálního porušování lidských práv namířeného proti etnické minoritě kosovských Albánců za vlády Miloševiče, který se je takto pokoušel vyhnat z jejich země. Krom toho, ještě předtím než byla nezávislost Kosova akceptována, proběhlo mnoho kol jednání, které byly podpořeny i zahraničními hráči. Katalánci nezažívají žádné etnické čistky ze strany španělských autorit a mezinárodní komunita nepodporuje ani neuznává jejich momentální snahy. Na podporu svého úsilí používají ekonomické a kulturní argumenty. Toto ale nebylo, a nesmí být, spojeno s evropskou podporou, jelikož důsledky by sahaly mnohem dál než jen po hranice Španělska. Navíc teď, když Unie obnovila své snahy o užší integraci, nenajdeme v ní moc chuti k rozštěpení jednoho z jejich nejlidnatějších členských států. Hranice se v dnešní době nepřekreslují tak snadno, bez ohledu na to, zda je důvod legitimní nebo ne.

Článek 155 španělské ústavy nezruší katalánskou autonomii jako takovou – jenom ji omezí do doby, kdy proběhnou nové volby. Bez ohledu na to, jak španělská vláda vysvětlí výběr této takzvané jaderné možnosti, její logika je v podstatě paradoxní. Zjednodušeně řečeno, Madrid chce odstranit legálně zvolenou vládu jenom proto, že s ním nespolupracuje tak, jak by si to představoval a doufá, že na její místo usedne více vyhovující následník.

Zároveň neexistuje náhradní plán pro případ, že by tato budoucí vláda chtěla také nezávislost. Kromě toho by se tento krok mohl Madridu vymstít, jelikož by Katalánci mohli dát ještě větší podporu politickým stranám bojujícím za nezávislost.

Tento scénář se však alespoň nyní zdá být nepravděpodobný. Podle posledního průzkumu provedeného pro El Periodico, v případě nynějšího konání voleb v Katalánsku by politické strany žádající nezávislost nezískaly více podpory, než kolik již v současnosti mají. V současné době mají v katalánském parlamentu mírnou většinu se 72 křesly ze 135. Průzkum ukázal, že by aktuálně mohly získat mezi 70 až 73 křesly.

Ideálním řešením aktuální krize ve Španělsku by bylo, kdyby si obě strany společně usedly k jednomu stolu a začaly vyjednávat. Pokud se máme dopracovat k jakékoli mírové rezoluci, nebude to možné bez ústupků obou stran. Madrid se snaží chránit svou územní celistvost a Katalánsko svůj mandát, který získal v referendu. Obě strany konfliktu se zdají být nesmiřitelné a Madrid pravděpodobně odkládal tuto debatu příliš dlouho, což vedlo k takové eskalaci situace, že ústupky na obou stranách se zdají být nemožné. I když by nová katalánská vláda mohla na nějaký čas vytvořit slabou stabilitu, dosavadní latentní touha po nezávislosti musí být naplněna hlubším dialogem ze strany Madridu, pokud chce v budoucnu předcházet podobným nešťastným událostem. Narůstající napětí, které bylo způsobeno událostmi z předchozího víkendu, kdy Katalánský parlament v pátek vyhlásil nezávislost regionu a španělský premiér Rajoy následně deklaroval aplikaci článku 155, zdánlivě uzavírá tuto kapitolu krize a otevírá nejistý epilog. Teprve následující týdny a měsíce ukážou jak moc je Španělsko odhodlané řešit tuto krizi.