Státní a bankovní „letadlo“

Podle norského zákona o loteriích je zakázáno zřizovat tzv. „letadla“ a jim podobné systémy. Je zakázáno se jich zúčastňovat či je šířit. Navzdory tomu se prostřednictvím médií dozvídáme, že nás mohou zadlužovat politici, ústřední banka a soukromé banky i banky s účastí státu, a to až do bodu, odkud není návratu. Třeba podle měsíčníku Ny Tid přitom bezostyšně vydělávají na našich penězích. Toto hromadění dluhů je vlastně vystavování šeků bez krytí. Dluh ale bude muset být nakonec zaplacen budoucími generacemi daňových poplatníků.

Každé „letadlo“musí růst, aby přežilo. Systém může pokračovat jedině tehdy, je-li stará sranda finančně vyrovnávána novou srandou. Stále musí být generován další a další dluh státem, přes Ministerstvo financí směrem na finanční trhy. Centrální banka tiskne další peníze a navíc se utrácí ze státního penzijního zahraničního fondu (tzv. ropného), aby motor „letadla“ skvěle běžel.

V minulém roce 2016 bylo utráceno dost na to, aby byl zacelen pětadvacetiprocentní a tedy rekordní rozpočtový schodek.  O dluh v podobě státních dluhopisů musí být postaráno. V tomto okamžiku vstupují na scénu vymahači daní. Z platu je daň placena zálohově. Přispívá na placení úroků a splácení dluhů státních dluhopisů. Váš plat a vaše daně udržují „letadlo“ v chodu. Hypotéka a nově vygenerovaný kredit z vašeho platu musí být obsluhován, totéž platí o úvěru na vozidlo vygenerovaném kreditem z hypotečního úvěru, stejně jako spotřební úvěr vygenerovaný kreditem z úvěru na vozidlo. Zrychlující funkce, jež je letadlu vlastní, téměř znemožní zastavit či omezovat vrstvící se zalužení, dokud se to vše nezhroutí pod vlastní vahou.

 Nejprve „půjčujete“ své peníze „své“ bance pravidelnými vklady třeba na účet vyhrazený pro plat/mzdu. Vaše vklady jsou de facto nezajištěny. Pak vezme banka většinu těchto peněz a půjčí je dalším zákazníkům a to znovu a zas, příp. je utrácí na vlastní strukturované finanční produkty. To se děje elektronicky a vy a další zákazníci nikdy neuvidíte, že tytéž prostředky jsou zapůjčovávány mnohokrát a to na různé účely. Tomu se říká „generovat peníze z tenkého vzduchu“. Zisky z tohoto využívání vašeho účtu si ponechává banka, jež nic neriskuje a vydělává, zatímco vy riskujete, aniž byste z toho něco měli, či když už, tak zcela minimálně.

Tato skutečnost bývá označována za zastřenou podobu vykořisťování a trvalého zotročování hraničící s podvody za souhlasu politiků a centrální banky. Výše čistého dluhu není rozhodující pro to, aby vypukla finanční krize jako v r. 2008, kdy se zhroutila investiční banka Lehman Brothers. Tehdy prý žádná jiná banka nechápala, jak ohrožena banka Lehman Brothers byla, ani jak ohroženy byly ostatní banky v důsledku jejího zhroucení. Pak se banky začaly bát mezi sebou navzájem obchodovat a dostupnost kreditu vysychala.

Zatímco vy musíte pro hypotéku či úvěr poskytnout jako „jistinu“ své obydlí a budoucí plat, nabízí vám banka na oplátku ve skutečnosti mizivou jistotu za peníze, jež si „půjčují“ od vás. Málokdo si uvědomuje, že za situace, kdy by se položily banky, by své peníze dostalo zpět jen několik málo vkladatelů. Požadavky na vlastní či záložní kapitál bank hovoří o pěti až deseti procentech vlastního/záložního kapitálu. Fond na zajištění bankovních vkladů  by byl málo nápomocen, poněvadž kryje jen 1,3 % vkladů. Sice ručí za vklady až do výše dvou milionů norských korun, jenže prostředky má pouze na to, aby kryl cca. 26 000 korun za vkladatele. Státní garance skrze zmíněný fond dělá přes 28 miliard norských korun, zatímco celkové vklady Norů činí přes 2 060 miliard norských korun.

Politici slibují lidem útratu peněz, jež v podstatě nemají, na sociální a další bohulibé účely a na platy veřejných zaměstnanců. Norské ministerstvo financí a centrální banka si mezi sebou navzájem vyměňují dluhopisy, jež musí být spláceny daňovými poplatníky dnes i v budoucnu.  

Původní vklad na váš účet je „recyklován“ tolikrát, kolikrát to dovolí požadavky na vklady prostředků u centrální banky pokaždé, když banky provádějí toto elektronické „cvičení“. Váš účet je nástrojem na téměř neomezené generování „rádoby peněz“, jež mohou banky utrácet na své úvěrové a hypoteční zákazníky, či na investice bank do finančních trhů. Riziko je výhradně vaše, zatímco pokud to dopadne dobře, zisky zůstanou bankám.

Ve většině zemí je matematicky nemožné obsluhovat či splácet takové dluhy, pakliže bude trh s deriváty i nadále růst. Potřebuje ho svět, aby reálné hospodářství fungovalo? Čisté portfolio derivátů největší norské banky Den norske bank převyšuje zmíněný ropný fond. Kromě toho má portfolio v akciích a cenných papírech pro vlastní obchodování ve výši přes 300 miliard norských korun. Jsou to nástroje na zvyšování zisků a vlastních bonusů, ovšem pomoci peněz vkladatelů a na jejich riziko. Za nakládání s vklady zákazníků si účtují hodně. 

Jsou to vysoká čísla. Situace se začíná podobat hře „Myslete na číslo“. Či pacientovi čekajícímu na vyřízení účtů s vlastní rozháranou životosprávou. Platební schopnost dnešního sociálního státu je čím dále menší. Za tyto praktiky, jež bývají v norských médiích označovány za hospodářský sebeklam, prý může neexistence reálné konkurence. Kdyby bývaly měly banky větší volnost, vedlo by expansivní rozdávání kreditů jednotlivých bank k hromadění dluhů u konkurujícící bank, a to by ze strany těchto bank vyvolalo požadavek vůči jednotlivým příliš expansivním bankám na splácení dluhů.  Tak by se banky postaraly o spravedlnost ve vlastních řadách a stabilitu na finančních trzích.