„Maso musí pryč“

Některá města v Norsku již mají své bezmasné dny v režii obcí. Například Fredrikstad, kde zaměstnanci města nemohou v pondělí v kantínách kupovat maso. Opatření bylo nutné, aby se omezoval vliv města na životní prostředí, prohlašuje Grete Rasmussenová, poradkyně pro oblast životního prostředí pro list Fredrikstad Blad.  

De grønne, tedy norská Strana zelených, chce zakázat zlevněné maso a zvýšit DPH na maso, zatímco u zeleniny a ovoce chtějí naopak DPH úplně zrušit. Od nynějška má být vepřový bok, tradiční to pokrm Štědrého večera v Norsku, vyhrazen bohatším. Ti ostatní ať si dají třeba mrkev.

Nebo hmyz, jak chtějí největší fanatici. Jakoby se vracela minulost. Biftek má být vyhrazen bohatším. Tehdy jako v dávno milých časech, kdy maso nejdříve pojedli statkáři a pak se s tím, co zbylo, vydali k chudým.  

Průměrný Nor sní v průběhu svého života 1352 zvířat. Z toho 1211 kuřat a další drůbeže, 30 prasat, 24 jehňat a sedm kusů skotu. Kromě toho se konzumují také sobi, jeleni a nízká zvěřina. Tyto údaje poskytuje norský statistický úřad a o ekologická organizace Framtiden i våre hender (Budoucnost v našich rukou).

Kdyby bývali byli Norové medvědi, byli by odstřeleni v režii místní správy dlouho předtím, než by dosáhli dospělosti, glosuje deník Aftenposten.

Podle norského webu zabývajícího se výzkumem www.gemini.no se spotřeba masa od r. 1982 zdvojnásobila na více než 77 kilo na hlavu ročně. K tomu přispívá mj. i dieta zvaná nízkokarbohydrátová, kde se doporučuje slanina ke snídani a šunka k večeři.

Jenže jaké to ve skutečnosti v Norsku je, pokud jde o situaci hospodářských zvířat? Jsme na chov o tolik přísnější než v jiných zemích, že se musíme bít v hruď i kvůli tomuhle? Mají se norská hospodářská zvířata o tolik lépe? Dnes už se sice nesmí usekávat prasátkům ocásky, ale je opravdu takový úspěch přimět prastata k tomu, aby dělala něco jiného, než je vzájemné pokousávání ocásků? I když kvůli tomu jezdí do Norska za poučením třeba německé delegace.

I přesto je zemědělství vyčítáno, že je příliš průmyslové a že chovatelé příliš intenzivně usilují o rychlejší růst zvířat a rychlejší dosažení váhy na porážku. Telata jsou oddělovávána od matek velmi brzy, to samé se děje s prasátky. Ovšem jeden z argumentů vegetariánů a veganů bývá, že si nelze pochutnat na mase, pokud si uvědomíme, že většina savců prochází stejnými reakcemi žalu a stesku jako lidé, příjdou-li o svá mláďata.

Přesně před rokem zavedl jeden z největších norských řetězců trafik s rozšířeným sortimentem veganské párky a to pod heslem ”Párky s o něco lepším svědomím”. Testovací prodejny v Oslu hlásily během několika dní vyprodáno. Novinka zjevně představovala něco, co lidem chybělo, a oslovila je. Avšak většinou se jedná o dovoz ze zahraničí, tedy o přepravu navíc, což se zase zastáncům ochrany životního prostředí a šetrného zacházení se zvířaty nejeví jako úplně šetrné k životnímu prostředí.  

Annechen Buggeová, odbornice Norského ústavu pro výzkum spotřeby, zjistila, že vegentariánů jsou mezi obyvateli jen zhruba tři procenta, zatímco okolo 20 % tvrdí, že se zajímá o vegetariánská jídla a potraviny. Kromě vegetariánů či veganů je mezi lidmi i řada tzv. flexitariánů, tzn. lidí, kteří nejsou výhradně vegany, nicméně mohou-li, tak si vybírají veganské potraviny a pokrmy. 56 % Norů se vyhýbá rychlému občerstvení proto, že tamní jídla jsou nezdravá. Téměř všichni dotázaní si přáli změny, tudíž více ovoce a zeleniny a pokrmů z nich a pekárenské výrobky z celozrnné mouky.

Veganské párky údajně více nasytí, jelikož mají třikrát vyšší obsah bílkovin ve srovnání s párky z masa. Zlí jazykové se nechávají slyšet, že párky stejně již nějakou dobu chutnají po bramborové moučce či sóje, příp. pšeničné bíkovině. Zato u burgrů třeba z luštěnin jsou ohlasy kladnější. Ovšem kritikové tyto potraviny přesto nazývají rekvizitním jídlem.

Jenže proč napodobovat chuť masa, když maso je právě to, co nechtějí? Když nemám rád maso, a přesto velice rád jím vše, co se masu jen podobá, jakou to má logiku?

Málokterá evropská země se ze zeměpisných a klimatických důvodů tak málo hodí k pěstování třeba obilí a právě k výrobě masa ze zvířat, jež se mohou pást v čistém prostředí. Přesto se značné množství trávy čím dále více nahrazuje sójou třeba z Brazílie, jenže to již je jiné téma, o němž jsem psal v jiném příspěvku.

Lidé z měst, v Oslu až polovina, se staví daleko kladněji k placení daně na maso, jejímž účelem je snižování emisí ze zemědělství (zejména ze skotu). Na norském venkově si podle listu Nationen takovou daň přejí pouze dva z deseti dotázaných. V Dánsku o to z klimatických důvodů usilovala Etisk råd, tj. Etická rada. Na výrobu jednoho kila hovězího je prý zapotřebí 16 000 litrů vody a přes 12 kilo obilí. Začněte litovat a doznejte hřích. Zaplatíte ”odpustky”. Pak se klima rozradostní a uzdraví? A jak to pomůže hladovějícím ve světě?

Norsko má uzavřenou dohodu s EU o omezeních za účelem zlepšení klimatu. Vidar Helgesen, norský ministr životního prostředí, říká, že výroba masa nebude osekávána kvůli vypouštění metanového plynu ani kvůli tomu, že vyrobit kilo hovězího generuje stejně tolik CO2 jako 100 km jezdění autem. Místo toho si škrty odnese doprava na fosilní páliva, tedy oblast, na niž se nevztahují tzv. klimatické kvóty. Podle dohody se musí Norsko do r. 2030 postarat o snížení emisí o 40 % oproti hladině emisí z r. 2005. Norská vláda již odmítla návrhy na značení masných výrobků podle emisí a klimatické škodlivosti.

Když se to tak vezme, i domácí mazlíčci představují zbytečné zdroje. Koneckonců veškerý život je na škodu planetě.