Vzestup a pád sociální demokracie

Tato strana je zvyklá vládnout a bere vítězství jako danou samozřejmost. Přitom ji sužují mocenské boje, údajné převraty a strach členů a zaměstnanců strany promluvit.

Vedení Arbeiderpartiet, tedy sociálně demokratické Dělnické strany, je po porážce ve volbách obviňováno ze zvolení špatných témat a strategie pro svou kampaň. Přesto je otázka výměny předsedy zcela vyloučená.

Za svou 130 let dlouhou historii převažovala období, kdy měla strana navrch. O Norsku se dokonce mluvilo jako o státu Dělnické strany. V čtyřletém období od r. 1924 do r. 1927 si zdvojnásobila počet hlasů, jež jí lidé dali a stala se největší stranou parlamentu. A 90 let zůstávala největší a nejsilnější politickou stranou. V letech 1933 až 1973 strana nikdy nezískala méně než 40 % hlasů. V šestnáctiletém období od r. 1945 do r. 1961 měla v parlamentu čistou většinu. Tehdy si získala přezdívku „orel mezi stranami“ a Norsko bývalo popisováno jako de facto země jedné strany.

V té době měli voliči pocit, že strana měla nejlepší řešení na jejich problémy a na problémy země. Kompromisem se stranou Bondepartiet (Selskou stranou) v r. 1935 Dělnická strana zapustila kořeny jakožto „státonosná strana“ a přispívala k ochraně země před ničivým bojem mezi fašisty a komunisty, jaký známe z jiných zemí. Skandinávie a Velká Británie byly takřka jedinými regiony Evropy, kde sociální demokracie plnila tuto úlohu.

Až doteď. Nyní totiž jeden průzkum za druhým ukazuje, že tyto časy mohou být pryč tak, jak již nějakou dobu v sousedních zemích, kde ji předběhla pravice. Jakoby se opožděně děje to samé, co již proběhlo v zemích jako Španělsko, Řecko, Francie atd – podpora takových stran se vypařila.

Je nudné dělat totéž, co ostatní kachničky v našem rybníčku, chápete-li sebe jako orly či labutě s patřičným sebevědomím. Dělnická strana si je příliš dlouho zvyklá být srvrchovaně největší a nejsilnější stranou, vítěznou stranou, jejíž členové si na sjezdech byli jistí, že vybírali nejen předsedy, nýbrž zároveň i premiéry.  Jenže to, že by někdo byl nejspíše dobrým premiérem ještě neznamená, že bude dobrým lídrem opozice.

O to větší jim přišel šok z porážky v minulých volbách. Neukončili proces souzení se, nýbrž se snaží rozdělovat vinu za porážku. Přetrvává naříkávání a očerňování, frustrace, aniž strana předkládá novou politiku a strategii, konkrétní návrhy.

Pravicové strany umí pravicovou politiku lépe než sociální demokraté s kormidlem otočeným doprava a konkurující o pravicové voliče. Ovšem toto přesměrování začalo již dávno, v 70. a 80. letech. Důvod vracejících se vysokých preferencí strany prý bylo to, že přicházela s novými řešeními, jak uskutečňovat staré hodnoty.   

Arbeiderpartiet se pro některé stala Araberpartiet (Arabskou stranu). Slýchávám to z řad dělníků, tedy právě od těch, jimž by se strana měla věnovat a jejichž jméno nosí. Jenže dělníků rychle ubývá, údajně právě kvůli odindustrializace Norska Dělnickou stranou. Zapomněla snad na dějiny země, v níž žijí a přestala se zajímat o starosti běžných původních obyvatel této země? Proslýchá se, že místo toho se bez skrupulí snaží získat hlasy muslimů, což bude znamenat další miliardové útraty pro etnické Nory, kteří již přestávají věřit, že Dělnická strana je jediným ručitelem toho, že se nebude platit za zdravotní péči a studium.  

Na kandidátní listinu strany zavrhli kandidáty odborů a zůstala jen „elita“ - akademici, a nikoliv dělníci. Až do nástupu lékařky Gro Harlemové Brundtlandové byli předsedové dělníci z továren.

Zato tři ze čtyř poradců předchozí tzv. rudozelené vlády nikdy neměli obyčejné zaměstnání. Pocházejí ze stranických a dalších organizací, ministerstev a výzkumu. Kdo v soukromém sektoru zaměstná nováčky bez odborných kvalifikací na to, o čem má dotyčný radit, natož na vedení a budování firmy?

Bývají politicky loajální a jsou těmi, kteří později zastávají úlohu těch, kdo otevírají dveře firmám jako vlivní prostředníci, jež nechávají peníze vládnout demokratickým rozhodnutím a zájmům, což bývá na úkor těchto rozhodnutí a zájmů.   

Předsedovi Støremu se říká šedá eminence zv. knížetem mlžení. Nejspíše se bude zabývat spravováním svého jmění nebo si najde zaměstnání v cizině, za nějž si nebude muset odvádět daň, podobně četným ostatním bývalým špičkám téže strany, jako např. Gro Harlemová Brundtlandová, Torbjørn Jagland a Jens Stoltenberg. Budou si moci přidávat další miliony k již slušnému jmění, podobně jako zaměstnanci strany. Spolu s nicneděláním proti tolika a tak dlouho kritizovaným platům, důchodům a tzv. zlatým padákům, tedy balíkům na odchod ředitelů veřejného sektoru podkopávají důvěru k tzv. dělnickému hnutí.   

Podle prohlášení přes média i na ulicích před volbami si strana nárokovala být hnací silou bojující za sociální stát a tzn. norský model, jímž bývá označována tzv. spolupráce mezi organizacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců, jejíž největší předností je prý schopnost vytvářet hodnoty a zároveň přerozdělovat. Vyzdvihuje spravedlnost a pospolitost a osočuje odbory po Evropě za ryzí bojové a protestní organizace bez zodpovědnosti. Podle Dělnické strany míní pravice, že větší rozdíly mezi lidmi jsou nutné, aby se jednomu dařilo v konkurenci. Zato sociální demokracie podle vlastních prohlášení hájí silné odbory, vysokou daňovou hladinu, což údajně úspěšně znamená, že možnost splnit si svůj sen je větší v Norsku než v USA, jelikož nehraje až takovou roli, jaký mají příjem vaši rodiče.

Mnoho z volebních zápasů bylo postaveno na tom, že pravice chce privatizovat, zatímco levice zajistí silný veřejný sektor. Ve skutečnosti pravice za všechna tato léta, kdy byla v pozici a měla šanci, tak nijak příliš neprivatizovala. Zato většina stran, vč. té sociálně demokratické, se od 80. let zasazují o tzv. new public management na řešení problémů se stále dost výdajově neefektivními státními podniky a organizacemi.

Chybí sebereflexe přesahující vlastní ego a tvrdohlavé postoje. Stranické křeče a krize, jak to nazývá tajemník strany, se může po volebním debaklu protahovat.