Amerika především. Trump představil svoji bezpečnostní strategii

Donald Trump představil bezpečnostní strategii své vlády. V osmašedesát stran dlouhém dokumentu se nová americká administrativa odklání od iniciativ Trumpova předchůdce a pomalu, ale jistě naplňuje vágní hesla z předvolební kampaně. Ač faktický dopad existence bezpečnostní strategie je spíše diskutabilní a historicky tyto dokumenty většinou žádný velký vliv na skutečnou zahraniční politiku neměly, ukazuje se, že Trump rozhodně nebude prezidentem preferujícím multilateralismus a že se svou skepsí vůči globálnímu oteplování to myslí skutečně vážně.

Globální oteplování už není hrozba

Člověkem způsobené změny klimatu zařadila mezi hrozby americké národní bezpečnosti administrativa Baracka Obamy, která postavila Spojené státy do čela světového boje proti klimatickým změnám (alespoň v politické rovině). Trump dal již na začátku svého mandátu jasně najevo, že o podobnou pozici Spojených států rozhodně usilovat nehodlá. Již svým přístupem k Pařížské dohodě o změnách klimatu Trump ukázal, že tato agenda je mu spíše vzdálená.

Trump dal již na začátku svého mandátu jasně najevo, že o pozici Spojených států jako lídra v boji proti klimatikým změnám rozhodně usilovat nehodlá.

Roli vůdčí velmoci v boji se změnami klimatu tak bude muset převzít někdo jiný. Otevírá se zde velký prostor pro Čínu, která již pochopila, že „zelená“ řešení nejsou jen omezujícím faktorem, ale mají také velký ekonomický potenciál. Navíc vzhledem ke katastrofálnímu stavu životního prostředí v některých částech Číny se jedná o více než jen ekonomicky výhodný krok. Trump tak možná v záplavě silných prohlášení o konkurování Číně přenechává tomuto konkurentovi vedoucí roli ve velice perspektivní oblasti, a to nejen po ekonomické stránce.

Čína na paškále

Ač to nebylo při Trumpově projevu až tak vidět, bezpečnostní strategie zaujímá ostrý postoj vůči Číně, která je v celém dokumentu zmíněna hned třiadvacetkrát (dvakrát více, než v bezpečnostní strategii Obamovy vlády). Čína je brána na paškál kvůli celé řadě nekalých praktik, přičemž Trumpova administrativa se zavazuje k boji proti těmto praktikám i za cenu otevřené konfrontace. Čína je podle bezpečnostní strategie jedním ze dvou největších vyzyvatelů Spojených států s ohledem na jejich zájmy, ale (oproti předpokladům) není v dokumentu Čína výslovně označena jako ekonomický agresor nebo strategický protivník.

Přístup k Číně také není z Trumpovy strany žádnou novinkou, přestože jeho rétorika doposud dosti převyšovala reálné kroky. A dá se očekávat, že tomu tak bude i v případě nové bezpečnostní strategie. Spojené státy nemají ve vztahu k Číně neomezený manévrovací prostor a neuvážené agresivní kroky by americké zájmy mohly spíše poškodit, než jim pomoci, zvláště z toho důvodu, že Trump doposud nevyzařoval ochotu postupovat v těchto otázkách multilaterálně.

Ekonomika, ochrana hranic a důležitá spojenectví

Nový dokument dává velký důraz na ekonomické vztahy a ochranu hranic Spojených států, tedy dvě důležitá témata, na kterých byla postavena v podstatě celá Trumpova předvolební kampaň. Strategie také předznamenává tvrdší postup vůči Íránu, který je spolu se Severní Koreou na seznamu nejnebezpečnějších režimů. Na seznamu tradičních hrozeb pak nesmí chybět islámský terorismus. Bezpečnostní strategie poměrně často zmiňuje také Rusko, ale při jejím představování Trump Rusko téměř nezmínil, a to i přes probíhající vyšetřování k ruským zásahům do amerických voleb. Nebo možná právě proto.

Pro americké spojence bude Donald Trump i přes záruky směřované směrem k NATO stále nevyzpytatelným partnerem.

Celou bezpečnostní strategií velmi silně rezonuje heslo Amerika na prvním místě, což je mírně v rozporu s pasáží, která se věnuje NATO. O Severoatlantické alianci se píše jako o „největší americké výhodě proti jejím soupeřům“, a také zaznívá, že Spojené státy jsou odhodlány dodržet ustanovení čl. 5, dle kterého je útok na jednoho člena aliance považován za útok na všechny její členy. Tato část bezpečnostní strategie ovšem nezní příliš přesvědčivě v kontextu některých dřívějších Trumpových výroků směrem k Severoatlantické alianci. Americký prezident je podrážděn zejména finanční nedisciplínou některých členů NATO a v minulosti již několikrát hrozil ignorací zmíněného čl. 5 v případě, že nebudou odvádět dostatečné množství finančních prostředků do společného rozpočtu.

Obecně se Trumpova bezpečnostní strategie odklání od multilateralistického přístupu, chybí jí konkrétní politiky, které mají dosáhnout deklarovaných cílů, a vlastně se v ní nevyskytuje nic, co by v kontextu Trumpova prezidentství nějak výrazně překvapovalo. Pro americké spojence bude Donald Trump i přes záruky směřované směrem k NATO stále nevyzpytatelným partnerem. To, co se píše v bezpečnostní strategii, nebude mít téměř žádný faktický dopad ani na jeho přístup ke vztahům v rámci NATO. Vliv bezpečnostní strategie není tedy třeba významně přeceňovat, zvláště v situaci, kdy je v ní obsaženo v podstatě jen to, co prezident již téměř rok deklaruje. Zahraniční politika se jen zřídkakdy řídí přesně tím, co je v podobných dokumentech načrtnuto a ani ve Spojených státech tomu většinou není jinak. Stěžejní bude, jakým způsobem bude Trumpova administrativa reagovat na nově se objevující hrozby, krize a výzvy.

Jakub El-Ahmadieh

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz

Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.