Nepotismus v Norsku

Kdo neabsolvoval stranickou školu, ten mnohdy nemá šanci vyšplhat se na vysokou kariérně-společenskou pozici. Dělnická strana byla ovládána rodinnými dynastiemi s bydlištěm v Oslu; Gerhardsenovi, Harlemovi og Stoltenbergovi. V r. 1995 bylo doloženo, že bývalá premiérka Gro Harlem Brundtlandová nasazovala své stranické přátelé do důležitých pozic v zemi.

Upevňování mocenských poměrů činí demokracii stále méně funkční. Jedním z prostředků k tomu je pro stranu neustálé rozšiřování řad byrokratů, kteří tvoří do značné míry bývalí straničtí kolegové, často navíc bez pracovních zkušeností a pokud ano, tak v menší míře ze soukromého sektoru než z toho veřejného. Nejeden Nor by vám potvrdil, že společnost je prohnilá sítí lidí, jež se vzájemně kryjí a rozptylují zodpovědnost, služeb a protislužeb. O tom hovoří např. Makt- og Demokratiutredningen NOU 2003 UiO, tedy Zpráva o moci a demokracii v Norsku, jež pojednává o ztracené demokracii a vymahatelnosti práv.

Úplatkářství vyžaduje, že řádný občan platí úředníkům či politikům, aby dosahoval výsad. V Norsku je korupce přebytečným jevem, jelikož vlastníci kapitálu do značné míry splynuli s politickou mocí v zájmovou jednotu.

Bývalí straníci, mnohdy označování za stejně nekompetentní jako tehdy, kdy měli stranické funkce, nyní slouží jako poradci na volné noze, obcházejí demokracii, pracující paralelně vůči demokracii, a přece jen s tou byrokracií, již důvěrně znají a účtují si často nehorázní částky.   

Nedlouho před tím, než před současnou vládou odstoupila tzv. rudozelená vláda, odmítla doporučení vládního výboru na dva roky zakázat lobbismus pro ministry, jež odstoupili. Takový zákaz mohl zasáhnout několik členů oné vlády. 

Pravidelné je nasazování lidi se stejnou stranickou příslušností do vedoucích funkcí třeba veřejnoprávní televize a rozhlasu podle toho, která strana zrovna vládne, a také do řad státních a polostátních firem.

Nikdo je ještě nenahlásil policii navzdory četným obviněním z politické korupce či dokonce z kleptokracie. V hlavním městě Oslu měla pravice dlouho koalici, přičemž dluh města rostl, na jehož financování se rozprodádaly nemovitosti ve vlastnictví města. Ty byly ve velkém skupovány Antonem B. Nilsenem og Olavem Thonem, nejznámějšími přispivateli pravicovým stranám. Jen za honoráře poradců se utrácelo okolo 2000 norských korun na obyvatele, přičemž poradci byli známí straníci za největší pracicovou stranu Høyre. Péče o seniory a mateřské školy byly ve velkém zprivatizovány, údajně z ní těžili hlavně přívrženci strany Høyre, jež odváděli zisky do daňových rájů.  

Někteří poukazují na to, že z norských stran je Dělnická strana skutečnou finanční mocností. Podle rejstříku norských firem Brønnøyregisteret figurují rodiny i jednotnivci spojené s Dělnickou stranou jako většinoví akcionáři. Milionáři podporující pravici se na rozdíl od papalášů z odborových organizací nedožadují míst v ústředním výboru. V největší odborové organizaci Landsorganisasjonen (zkracována na LO) mají „kapitalistické“ platy a převádějí velké částky straně, aby si udržovali vlastní koryta a moc.

Jestli dost lidí nějakou stranu nevolí, je chyba pak u lidí, či u strany? Dokud budeme mít Stranu, tak v podstatě nepotřebujeme občanskou společnost/lid. Tak jako tak je to Strana, jež tuto zemi vytvářela, umožnila, abychom měli z čeho žít a vše nám zařizuje. Jenže nejde jejím špičkám více o vlastní koryta než třeba o zajišťování a zabezpečování pravovních míst v Norsku? Podle kritiků toho moc nedělá, aby firmy nepřesouvaly výrobu do ciziny a aby nedělali jen nohsledy papalášům EU a elitním bubákům.

Jiná obdoba nepotismu směřuje do zahraničí: Norští politici jsou známí tím, jak rozdávají na bohulibé, byť pochybné účely v cizině, zatímco vlastní infrastruktura, veřejné budovy a třeba péče o staré jsou zanedbávány a trvale podfinancovány.   

Je-li zvolen americký prezident z řad pravice, jakým byl Ronald Reagan, jeden z dosud nejoblíbenějších amerických prezidentů, bývají reakce vesměs levicových či liberálních norských médií plné předsudků. Pokoušeli se ho všelijak shodit, znemožnit, přičem proti němu používali jeho filmovou kariéru. Zato se norská média nikdy nezmiňovala o nevzdělanosti a buranství nejen bývalého premiéra Torbjørna Jaglanda, jenž si při svých nechvalně proslulých chabých jazykových znalostech pak zajistil skvělé pozice v cizině.

Moc korumpuje, a místo toho, aby byli mocipáni vyměňovány jsou povyšováni. Je zvláštní tradice, že bez ohledu na to, kolik mělo škralupů a nakolik byli nepoužitelní v Norsku a skončili třeba na tamním politickém smetišti, přesto mají jisté to, že postoupí dále do mocenských systémů v EU, OSN, NATO atd. Jsou volení a tak odměňováni podobně smýšlejícími, též dosloužilými mocipány do organizací, kde země, odkud pocházejí, nemají vliv. Nápodobně se z dalších politiků stávají hejtmani.

Pracovníci médií, jež by se k těmto tématům vyjadřovali alespoň neutrálně, prý nemohou počítat zrovna s bleskovou kariérou, alespoň ne u listu či televizního/rozhlasového kanálu, jež dostává státní dotace a má zaměstnance organizované u největší odborové organizace LO nebo kde je tato organizace vlastníkem či jedním z vlastníků, což se týče drtivé většiny norských listů a kanálů.  Pakliže tomu tak je, tak musí hrát neformální vazby mezi politiky a pracovníky médií významnou roli a lze pochybovat o nestranickém zpravodajství a dalších projevech.

Není tu tato strana jen pro hájení svých vlastních zájmů? Zažívá-li jedinec důstojnost, může odpadnout jeden z předpokladů kritiky (sociální) demokracie. Arogance a samozvaní odborníci o vašem a mém životě vědí, co je pro vás a mě lepší, jako kdyby vás a mě znala lépe, než se známe sami. Chtějí vás vychovávat, opanovávat, přikazovat nám, jelikož nevěří ve vaši schopnost sami rozhodovat jak chcete žít. Přitom chcete právo určovat vlastní život sami, poněvadž máte pocit, že strana kašle na vaše právo vybírat si auto podle přání a potřeb a ne kvůli daním, možnost třeba takové bezvýznamnosti jako užívat si takové žárovky, jakou budete chtít a ne, aby vás prostřednictvím daní nutili platit za něco, co neužíváte.