V souvislosti s vodním hospodářstvím se v posledních letech skloňuje řada témat k řešení. Nejčastěji se opakují zejména témata související s klimatickým vývojem a potenciálním nedostatkem podzemních i povrchových vod. Odborníci se dnes již shodují na tom, že udržení současného vodního blahobytu nevyřeší jen opatření k zadržení vody v krajině, budeme potřebovat ale také další vodárenské nádrže. Nelze však zapomínat ani na vodu pro energetiku, průmysl a zemědělství.
Ve stínu těchto témat bohužel zůstávají další a svým bezprostředním dopadem závažnější problémy celého vodohospodářského oboru, kterých si běžný občan fakticky nemá možnost všimnout. Máme za sebou více než dva roky covidové pandemie, během kterých došlo ze strany tehdejší vlády k bezprecedentnímu narušení nastavených pravidel pro zvládání krizových stavů.
Během pandemie byli vodohospodáři bez pomoci
Česká republika se řadí mezi rozvinuté země, které disponují legislativně, materiálně a personálně nastaveným systémem pro zvládání mimořádných situací. Tento systém zahrnuje také „ochranu“ vybrané infrastruktury, která je nezbytná pro zajištění chodu státu. Vodohospodářská infrastruktura jednoznačně do zmíněného výběru patří. Jedná se o krizové řízení, které se již osvědčilo při povodních. Možná proto bude pro řadu čtenářů nepříjemným překvapením, když se nyní dozvědí, že stát v průběhu covidové pandemie až na úplné výjimky nezajistil pro vodohospodářský sektor žádnou pomoc. Přitom na řadě míst se v té době místně příslušné vodárenské společnosti dostávaly na kritickou hranici počtu zaměstnanců nezbytných pro zajišťování plynulých dodávek pitné vody a odvádění a čištění vody odpadní. Tato hranice naštěstí nebyla díky mimořádnému nasazení klíčových pracovníků nikde překročena.
Na covidovou pandemii téměř bezprostředně navázal válečný konflikt vyvolaný ruským agresorem. Ruku v ruce s tím se mnohonásobně zvýšily, jak registruje Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, kybernetické útoky nejen na celé spektrum institucí, ale rovněž na základní infrastrukturu, tu vodohospodářskou nevyjímaje.
V souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem dostalo zabezpečení vybrané infrastruktury ze dne na den zcela jiný rozměr. Vodohospodáři se proto začali systematicky zabývat nastavením nového přístupu k zajištění bezpečnosti provozované infrastruktury, který bude odpovídat aktuálním potřebám. Doba se změnila. Je třeba se zaměřit nejen na kybernetickou bezpečnost, ale i na bezpečnost z hlediska fyzického zabezpečení celé infrastruktury od vodních zdrojů přes výrobu pitné vody až po distribuci ke konečnému odběrateli. Stejnou péči věnují také zajištění bezpečnosti při odvádění a čištění odpadních vod.
Je třeba se poučit ze zkušeností získaných nejen během covidu, ale také z uplynulého roku, ze zkušeností ukrajinských vodohospodářů. Zabezpečení vodohospodářské infrastruktury však není povinností pouze jejích vlastníků a provozovatelů měst a obcí, ale je základní povinností státu. Vodohospodáři si svoji nezastupitelnou roli uvědomují, ale uvědomí si to při implementaci příslušné evropské směrnice i stát? Vodohospodáři jsou připraveni se na tvorbě funkční legislativy řešící aktuální hrozby podílet.
Článek vznikl ve spolupráci se společností Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR.
Text nevyjadřuje názor redakce.
