Není auditor jako auditor. Statutární auditor pracuje pro veřejnost

S označením audit se ve veřejném prostoru lze setkat často. Když firma potřebuje zefektivnit své vnitřní procesy, objedná si procesní audit. Pokud stojí podnik před strategickým rozhodnutím, jaký IT systém si má pořídit, zpravidla provede IT audit. Před redukcí mzdových nákladů se zase provádí personální audit. Označení audit nebo auditor je podprahově vnímáno s respektem a budí důvěru. Věděli jste ale, že výše uvedené příklady nemají s historickým významem pojmu „audit“ v zásadě nic společného?

Reálně totiž slovo audit označuje činnost statutárního auditora. Jeho hlavním úkolem je vydání nezávislého potvrzení o (ne)správnosti účetních výkazů, a to pro třetí strany.

Důkaz pro třetí strany

Ono nezávislé potvrzení v podobě vydané veřejné zprávy auditora je určeno právě třetím stranám. Nikoliv primárně objednateli, tedy auditované firmě, přestože odměnu za provedený audit platí. Statutární auditor totiž (jako jediný z „auditorů“) pracuje ve veřejném zájmu, tedy v zájmu celé společnosti. Proto jsou jeho postavení a povinnosti definovány zákonem.

Co takový statutární auditor musí všechno splnit, podstoupit či strpět, aby mohl působit v roli ochránce veřejného zájmu? V první řadě musí mít odpovídající vzdělání a praxi. Než se stane uchazeč o auditorské oprávnění skutečně auditorem, má povinnost získat vysokoškolský titul a zaevidovat se u Komory auditorů ČR jako asistent auditora. Následně překonává ještě další povinné překážky. Asistent auditora, který se cíleně připravuje na auditorskou dráhu, musí projít tříletou odbornou praxí pod dohledem zkušeného auditora. Úroveň praxe má pak povinnost komoře doložit.

Roli hrají i složené zkoušky a certifikace. Odborná praxe nestačí. Je nutné úspěšně složit auditorskou zkoušku, která se v současné době skládá z 12 dílčích částí. O „večerní přípravě“ nemůže být řeč. Jde o rozsáhlý vzdělávací systém, kterému asistent věnuje týdny a možná i měsíce studia. Celý vzdělávací systém je plně pod organizační taktovkou Komory auditorů ČR.

Po úspěšném završení auditorské zkoušky a odborné praxe jsou asistenti auditora zaregistrováni do rejstříku auditorů vedeného komorou. Než ale budou zapsáni, musí doložit potvrzení o bezúhonnosti. Na závěr mají povinnost do rukou prezidenta komory zákonným postupem složit slib auditora. A zde profesní dráha auditora začíná.

Auditor ale ani poté nemůže polevit, i nadále má závazek věnovat se kontinuálnímu profesnímu vzdělávání. Je třeba, aby si zachoval svou odbornost, a to nejen v oblasti účetnictví či auditorských postupů. Audit je komplexní a vysoce odborná disciplína. Auditor by měl oplývat znalostmi například v oblasti IT, oceňování či daní – tedy ve všech směrech, které ovlivňují účetní data a mají na ně dopad, respektive ovlivňují kvalitu účetní závěrky.

Neznamená to, že auditor supluje práci IT experta, daňového poradce či oceňovacího znalce. Měl by mít ale dostatečnou úroveň kvalifikace na to, aby svou práci provedl odborně a kompetentně. Například tím, že si sjedná experta auditora na konkrétní rozsah služeb, který je schopný kvalifikovaně vymezit a s jeho výstupy pak i pracovat.

Kdo kontroluje auditora?

V neposlední řadě musí statutární auditor počítat s pravidelným dohledem, konkrétně s kontrolou kvality své auditorské činnosti ze strany Komory auditorů ČR. Někteří auditoři, kteří v rámci svého klientského portfolia provádí audity významných firem, takzvaných subjektů veřejného zájmu, spadají dokonce pod Radu pro veřejný dohled nad auditem (RVDA). A co komora a RVDA kontrolují? Zda auditor provedl audit dle požadavků mezinárodních auditorských standardů a zda postupoval v souladu s etickým kodexem (zajištění nezávislosti, integrity a odbornosti).

Výše uvedené požadavky nalezneme v zákoně o auditorech (týká se pouze těch statutárních) a nevznikly jen tak. Vše vychází z historického vývoje auditorské profese a jejího poslání, tedy pracovat v zájmu celé společnosti, tedy ve veřejném zájmu.

Totiž například v úvodu zmiňovaní auditoři procesní, IT auditoři i ti další se zaměřují na hodnocení procesů, systémů nebo souladu s normami (například ISO) a jejich úkol má povahu poradenské činnosti. Smluvní vztah je tak v zásadě dvoustranný, kdy na jedné straně stojí auditor-poradce a na druhé klient-objednatel. Takoví „auditoři“ často nemají ani svůj etický kodex a auditorské standardy.

Pokud se provede statutární audit chybně, může způsobit potenciálně rozsáhlé finanční škody. Poškozená strana je pak ale má právo na auditorovi vymáhat. Z toho plyne i povinnost pojistit se. V Česku je málokterá profese tak přísně sledována a regulována, jako právě statutární auditor. A do budoucna bude tlak ještě větší.

Ing. Martin Dvořák, ředitel Komory auditorů ČR.

Článek vznikl ve spolupráci s Komorou auditorů ČR.