Zemřela panna Marie u Efesu?
* Poblíž někdejšího antického města Efesu na mírném kopci stojí dům, kam prý se uchýlila bohorodička po pronásledování křesťanů v její rodné zemi. Zemřela tu a vstoupila odtud i do nebe. Ze zázračného pramene, který tryská z tohoto Mariina domu, dychtivě dodnes pijí turečtí muslimové.
Byl deštivý turecký den, když jsme vstoupili do domu, v němž prý dožila své roky požehnaného pozemského života panna Marie, matka Ježíše Krista. Dokonce, jak praví průvodce, který tu slouží celých dvacet sedm let, odkud vstoupila do nebe.
Ten dům vypadá starobyle, ale jak přiznává i boží službu konající jeptiška, zbyly tu donedávna jen jeho základy. A byl znovu dostavěn podle starobylých kreseb. Proč zrovna on? Protože tu vyvěrá pramen, který i turečtí muslimové z celého širokého okolí považují za hojivý, konejšící bolesti, plnící utajená přání. Zázračný!
"Tady byla kuchyně," ukazuje jeptiška, ale voda z pramene, která tady dosud prýští, byla svedena do stěny pod posvátným domem.
"Pozor," upozorňuje turecký průvodce u stěny pod domem, "pijte jen vodu z těchto tří kohoutků, protože v tomto výklenku se jí omývají muslimové, když při jejich návštěvě právě nastane čas tohoto obřadu".
Piju zázračnou vodu z Mariina pramene a vzpomínám, že jsem tak činil i v izraelském Nazaretu, u slavnostnějšího pramene, u něhož Marii zvěstoval archanděl Gabriel, že počala z Ducha svatého. (Mně, hříšníkovi, tehdy nikdo nezvěstoval samozřejmě nic, i když jsem tehdy vypil pro jistotu dva kovové žejdlíky a pozdravil se i s usměvavým arabským řeckokatolickým knězem kostela zbudovaného nad zbožnou studní.)
Do očí mi při pití ze sevřených dlaní padnou podivné bílé skvrny na zdi v okolí měděných kohoutků a v silném dešti nemohu rozeznat, co to je. "To je žvýkačka, kterou tu lepí ti muslimové, kteří pijíce zázračnou vodu vyslovují v duchu přání k Marii, a musí tu proto zanechat něco ze sebe. Jinak dříve rozvěšovali kapesníky a stuhy a kdovíco ještě po okolních stromech a lámali přitom mimoděk větve. Takže o kousek dál vidíte zkřížené dřevěné laťky a nyní je věší na ně." Na zeleném laťoví visí nejen kapesníky a kapesníčky z látky, ale i papírové kapesníky a ubrousky.
"Muslimové a věří v zázračnost Mariina pramene?" táži se průvodce. "Vždyť Ježíš je podle svatého koránu jedním z proroků víry a jeho matka, přirozeně, se těší mezi muslimy značné oblibě," vysvětluje.
A dodává, že sem jezdí spousta lidí, kteří čerpají Mariinu vodu i do lahví a věnují ji svým příbuzným a blízkým jako drahocenný dar.
Co svědčí o tom, že se na tento vrch a do tohoto malého domu bohorodička skutečně uchýlila před pronásledováním křesťanů? Marně jsem si znovu v bibli pročetl Skutky apoštolů, leč nenašel jsem tam o ní ani zmínky.
Ptám se mladé jeptišky Františky, která zrovna setrvává v Mariině domě ve službě, zda může dát ruku do ohně za to, že tam matka Ježíše Krista skutečně žila a o co to může opřít? Původem Američanka, jistě už od základní školy navyklá pragmatickému myšlení, mi však říká, že přece o tom nemůže být nejmenší pochyby. "Ví se tady o tom od nepamětna. A v roce 1967 navštívil toto svaté místo papež Pavel VI, pomodlil se tu Zdrávas, královno a krédo, a věnoval bronzový svícen. A v roce 1979 sem zavítal Jan Pavel II, který tu dokonce sloužil mši a prohlásil tento dům za bohoslužebné místo. Kdyby to nebyla pravda, proč by tak činili!"
Zapaluji útlou svíčku a dobrovolně za ni platím do pokladničky milión tureckých lir (za něž bych ovšem v lepším pohostinství nedostal ani kávu z džezvy) a ani v této chvíli nevěřím, ač bych chtěl, že tu Marie žila a dožila.
Jeptiška se ptá, odkud jsem, a já jí vykládám o Konstantinu a Metodějovi, kteří na Moravě přeložili bibli do staroslověnštiny, o bibli Kralické napsané nádhernou čistou češtinou. Neví o tom nic. A proč by také. Střídá se tu ve službě se svými sestrami a upírá se těžkému údělu matky Ježíše Krista, která v tomto místě prý nicméně žila skromně, ale šťastně.
Pro uprchlici to jistě bylo dobré místo - osamělé, skryté v stromoví. A co by kamenem dohodil byl Efesos, tehdy čilé antické přístavní město se čtvrt miliónem obyvatel, v němž už tehdy byla křesťanská obec, která se o ni jistě starala a nenechala ji strádat.
Sestra Františka v modrém takto vypráví a svíce, kterou jsem zapálil, ještě zdaleka nedohořela. Přichází turecký pár a ona se jej ujímá a dobře naučenou turečtinou jim vysvětluje to, co před chvílí mně.
Když odcházím, přistoupí ke mně a loučí se podivnou výzvou: "Prey for me! Modlete se za mne!" Místo aby se modlila za nevěřícího, má se nevěřící modlit za ni. A tak od té doby, již několik týdnů, přemýšlím, jak to učinit.
Miroslav Prchal, Efesos/Praha
