Má politika Turecka nový směr?

Upadá snad Turecko poté, co šéf islámské vlády Necmettin Erbakan naháněl po celý rok Západu strach, do dalšího extrému - nacionalismu? Tuto otázku klade v komentáři ve francouzském deníku Le Monde Claire Tréanová.
K takové domněnce by mohly vést výroky, které v posledních dnech pronesl vicepremiér nové vlády Bülent Ecevit. Při návštěvě severního Kypru okupovaného 23 let tureckou armádou Ecevit oznámil, že tato část ostrova bude "postupně začleňována" do Turecka a že dohoda o celní unii mezi Tureckem a Evropskou unií musí být revidována.
Ecevit se vrací ke svým anexionistickým a protievropským akcentům. Využívá zneklidnění, které se může šířit mezi obyvatelstvem dozajista zaskočeným postojem EU: Záměr zahájit jednání o přijetí s mezinárodně uznanými kyperskými úřady (tj. řeckými) a skutečnost, že EU neuvedla Turecko mezi zeměmi, jež se k ní mají připojit.
Ecevit je věrný sám sobě: Byl to on, kdo v roce 1974 jako premiér nařídil invazi na Kypr; v roce 1995 se vyslovil proti projektu cení unie s EU. Kdo však vládne v Ankaře? Premiér Mesut Yilmaz na protievropských pozicích nestojí. Obchodní kruhy také ne. Lze předpokládat, že armáda nebude schvalovat Ecevitovo zpochybňování politiky tradičně orientované směrem na Evropu, stejně jako před několika lety neschválila jeho podporu Iráku. Není tedy řečeno, že Ankara změnila linii.
Můžeme však mít obavy, aby zákruty turecké vnitřní politiky nevedly k tomu, že Turecko promešká příležitost, kdy je v Aténách u moci vláda ochotná k dialogu a kdy mezinárodní společenství zdvojnásobilo své úsilí, aby byl urovnán kyperský problém a skoncovalo se tak se spory v tomto regionu.