Kolumbijská guerila je závažný vnitropolitický fenomén země již skoro 50 let. Boje mezí ní a vládními jednotkami někdy ztrácejí na intenzitě, jindy se vyostřují , za ta desetiletí začala i celá řada vzájemných dialogů o míru, ale krvavá agrese teroristů nekončí. První snahy o mírový dialog nastavil president Belisario Bentacour v roce 1982. Brzy zkrachovaly. Prezidenti Virgilio Barco a César Gaviria dosáhli dohody o složení zbraní s menšími guerillami: urbární M-19, maoistickou EPL, indiánskou Quintín Lame a dělnickou PRT (Partito Revolucionario de los Trabajadores). Také FARC zahájil v roce 1991 dialog s vládou Gavíria, tentokrát v Caracasu. Následně začal v březnu 1992 první skutečný mírový dialog v Tlaxcala v Mexiku, který vypadal velmi nadějně, ale v říjnu již zkrachoval. Guerilla totiž zavraždila exministra Angelina Durána.
Další prezident Ernesto Samper (1994-1998) s FARC také zahájil jednání, ale odmítl jejich podmínku vojenského vyklizení prostoru v departamentě Meta. Nešťastný Andrés Pastrana chtěl být za každou cenu mírotvorce a tak v roce 1998 začal druhý mírový proces a dialog s největší guerillou FARC. Provedl neslýchaný ústupek a teroristům vyklidil a předal demilitarizovanou zónu o 42.000km2 v San Vicente del Caguán.Tam měl probíhat mírový dialog. Z něj se však rychle stal monolog a z prostoru asyl pro jejich bandy rabující a masakrující v celé zemi. FARC se zde zakopal a díky svým příjmům za vydírání, výkupné, únosy a prodej drog dosáhl moderního stupně vyzbrojení, které sem proudilo z Běloruska, Sýrie, Venezuely i za osobního poradenství teroristů z Irska.
Pastrana guerille ustoupil a mírový proces zkrachoval. FARC posílil i na mezinárodní scéně, kdy jeho „velvyslanci“ svobodně operovali v řadě evropských zemí. Jejich vůdkyní byla Olga Marín, která sídlila v Norsku a Švédsku se slušnou gáží 5.000 dolarů měsíčně sebranou z různých levicových fondů, jejichž dárci stále naivně věřili, že FARC bojuje za práva lidu. Álvaro Uribe Vélez nasadil jako dvojnásobný prezident linii tvrdé ruky, kterou většina národa už nutně vyžadovala a výrazně položil guerillu do kolen. Úkol splnil, ale guerillu nezničil. I když dával důraz na vojenskou sílu, přesto tajně několikrát začal s guerillou vyjednávat. Veškerá snaha vždy rychle skončila dalším terorem levicových band. FARC je v Kolumbii, USA a Evropské unii na seznamu teroristických organizacích, i když mimo Kolumbii až od roku 2001.
Teror pokračuje a Norsko diplomaticky mlčí
Začátkem roku 2012 FARC prohlásil, že je připraven k novému dialogu, k debatě o privatizaci, státní regulaci, svobodném obchodě, demokracii a vojenské doktríně. Před několika dny vyhlásil do etéru Jorge Enrique Botero, ředitel televizní sítě Telesur: „Mírové rozhovory začnou 5. října v Oslo, budou pokračovat v Havaně a údajně neskončí, dokud nebude dohoda dojednána.“ Předseda liberálů Simón Gaviria hned oznámil, že jeho strana dialog vítá, ale měl by se poučit z chyb v minulosti a neměl by být mechanismem k beztrestnosti. Naopak představitel druhé nejsilnější strany, konservativní, Efraín Cepeda, dodal, že by země neměla snížit bdělost před rebely. Navíc jako minimální podmínku vidí Cepeda osvobození všech rukojmích a opuštění od teroristických aktů.
José Cabrera alias Fabián Ramírez, druhý comandante jižního Bloku FARC, v rozhovoru s Karlem Penhaulem v televizi Caracol de Bogota však prohlásil, že guerilla sice chce skončit s válkou, ale politici se svými ekonomickými zájmy ne. Obvinil generály, že „…nejvyšší velitelé to nedovolí, protože se jim skončí kšeft, vyschne jim příliv peněz…“ Říká to člověk, na něhož je vypsáno třináct příkazů k zatčení za několikanásobné vraždy, terorismus a obchod s drogami. Nicméně slibuje, že FARC již nebude unášet lidi pro výkupné, pouze bude zajímat vojáky v boji, protože to už není únos. Ještě dodal, že zkorumpované politiky bude guerilla soudit, protože zabíjí lid ne kulkami, ale penězi, které rozkrádají. Při vyhlašování těchto mírových záměrů FARC i nadále pokračuje v teroru. Například 4. srpna v departamentu Cauca zabil v léčce jednoho policistu a čtyři zranil. 8. srpna jeho útok tomtéž departamentu zranil pět lékařů pracujících v nemocnici indiánské komunity Toribío. Lékařské centrum zde léčí a stará se o 640 indiánů kmene Paéz, kteří byli vyhnáni guerillou ze svých území. 24.srpna FARC vyhodil do povětří sloupy vysokého napětí a pacifické pobřeží Tumaka zůstala 14 dní bez elektřiny.
Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos po řadě neoficiálních projevů z různých stran a pár hodin po odvysílání oné tolik komentované informace v televizi konečně v podvečer 27. srpna potvrdil, že jsou v procesu předběžné rozhovory s FARC. Potvrdil, že po zahájení v Oslu budou jednání pokračovat v Havaně za přítomnosti zástupců vlád Venezuely, Kuby a Norska. Pateticky dodal, že tento proces musí vést k ukončení konfliktu a ne k jeho prodloužení. Jasně zdůraznil, že rozhovory se povedou na dvou základních fundamentech: „ Neopakování chyb z minulosti a udržování vojenských operací a vojenské přítomnosti na každém centimetru národního teritoria.“ Dále Santos podtrhl, že: „Kolumbijci mohou zcela věřit, že tato vláda operuje s obezřetností, vážností a vytrvalostí vždy maje hlavně na zřeteli blahobyt a klid všech obyvatel.“ Toto rozhodnutí prezidenta o sbližování s FARC až k eventuálnímu mírovému procesu je tak třetím oficielním úmyslem za posledních třicet let. Ostatně ve svém nástupním projevu Santos řekl mj.: “ Je možné mít v Kolumbii mír a nemít guerillu. A my to půjdeme dokázat.“ Během dvou let své vlády prý párkrát řekl, že by umřel radostí, kdyby si jej země pamatovala jako prezidenta, který přinesl mír.
Norské autority se zatím diplomaticky nijak nevyjadřují. „Nejsem pověřen konfirmovat žádnou informaci k uvedené záležitosti,“ deklaroval Frode O. Andersen, mluvčí Ministerstva zahraničí Norska. Bohužel podobně asi reagovali jiní mluvčí skandinávských států na legální přítomnost desítek bojovníků kolumbijských guerill, tedy vrahů a teroristů, kteří si tu v čele s Olgou Lucía Marín užívali klidný odpočinek, léčení a kuli své pikle. Odtud privilegovaná Olga, dcera zakladatele FARC Manuela Marulandy, řídila finance a zahraniční front guerilly včetně náboru mladých revolučně naladěných studentů. Mimochodem Olga Marín bude s Marcosem Calarkou a Ivánem Márquezem hájit barvy FARC i tentokrát, zatímco na straně vlády to budou asi Sergio Jaramillo, Luis Eduardo Garzón, zástupci armády a podnikatelů.
Santos vstoupil na tenký led
Kolumbijská vláda vstoupila k jednání vstřícným krokem, když nebude vůdce FARC extraditovat do USA. Ale v žádném případě nedopustí jednat o konstitučních základech země. Parlament chystá i celou řadu zákonů, kterými budou jurisdikčně reglamentovat mírový proces nutný při jednání s guerillou. V neposlední řadě proto, aby nedošlo ke krachy z let 1982, 1992 či 1998. Navíc síla FARC je dnes podstatně nižší. Nyní počítá jen s devíti tisíci bojovníky oproti někdejším 20.000. Také ekonomika země je mnohem silnější, mezinárodní vztahy příznivější, nehledě na větší i kvalitativnější armádu a policii.
Camilo Gómez, bývalý mírový vyjednavač vlády s guerillou, řekl zcela jasně všeobecný názor obyvatel: „ My Kolumbijci máme mnoho důvodů nevěřit FARC, jeho skutečným zájmům a cílům. Nikdo jim nevěří, nikdo jim nedůvěřuje. To však není důvod k znehodnocování vládních snah, které mají z konstitučního práva povinnost hájit mír.“ Generální prokurátor Eduardo Montenegro prohlásil k případnému ukončení konfliktu, že je zde alternativa v podobě účasti lidí z FARC na veřejném životě. To pochopitelně rozděluje celou zemi, i když přes 70% Kolumbijců vidí proces pozitivně. Velkou nedůvěrou trpí mnoho těch, kteří byli postiženi. Jedním z nich je i bývalý prezident Álvaro Uribe Vélez.Ví o guerille svoje. Zabili mu otce.
Prezident Kongresu Roy Barreras však důrazně připomíná, aby se nezapomnělo na kruté zločiny proti lidskosti, za které musí teroristé nést svoji odpovědnost. Guerilla musí pochopit, že mezinárodní právo nedovoluje žádné speciální výhody a benefice při ukončování války. Za prvé je třeba držet pravdu v prospěch obětí a za druhé právo bez amnestií, beztrestnosti či zákonů s plnou tlustou čarou pro zločince. Ti musí za své kriminální činy pykat. Přesto kongresista dodal, že je zde pro mnohé možná cesta k reintegraci do společnosti. Také předseda sněmovny Augusto Posada je připraven předjednat právní cestu k mírovému uspořádání země. Doslova řekl: „ Je lepší mít osobu jako „Timochenko“ v Kongresu, než aby rozséval kulky v lese a přepadal civilisty.“
Předseda strany „U“ (Sociální strany Národní jednoty) Juan Lozano, která pokračuje v politice Álvara Uribeho Véleze, se však dožaduje vysvětlení pozice Huga Cháveze v celém procesu. Doslova říká: „ Nemůžeme záviset na dobré vůli Huga Cháveze v mírovém procesu, to ohrožuje národní suverenitu. Já neintervenuji do záležitostí Venezuely a Hugo Chávez by také neměl intervenovat do záležitostí Kolumbie.“ Lozano vytýká vládě, že by měla více přijímat kritiku celého procesu, což ji umožní vyvarovat se chyb. „Je povážlivé, že se vláda stává poněkud fanatická a neslyší naše výhrady. Je těžkým omylem soustředit se pouze na mírový proces a zapomínat na zavádění velkých sociálních procesů.“
Pravdou je, že se Santos vydal na tenký led. V případě, že dialog skončí fiaskem, což je v Kolumbii jistým pravidlem, jeho další politický život s včetně případného znovuzvolení je v ohrožení. Pastranu už také po druhé nezvolili. V této souvislosti je na obzoru návrat Álvara Uribeho Véleze, kdy lid bude zase vyžadovat tvrdou ruku. Upravená kolumbijská ústava mu třetí zvolení umožňuje.
