Některá práva podnikatelů při podezření ze zneužití fondů EU

V souvislosti s kontrolními opatřeníími orgánů Evropské komise při podezření na zneužívání fondů a Evropské unie je důležitá také otázka, jaká práva mohou kontrolované subjekty uplatňovat. Jak známo, Evropská unie nedisponuje žádným závazným katalogem základních práv a svobod. Práva kontrolovaných subjektů se proto opírají zejména o rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) a Soudu první instance v Lucemburku.

Evropské právo svěřuje kontrolním orgánům Komise rozsáhlé pravomoci vůči kontrolovaným ekonomickým subjektům srovnatelné třeba s kontrolními oprávněními v oblasti hospodářské soutěže. Práva kontrolovaných subjektů nejsou zřetelně specifikována, s výjimkou práv při ochraně osobních údajů, ale právě na základě srovnatelnosti s kontrolami v oblasti hospodářské soutěže lze tato práva dovodit analogicky z psaného evropského práva i z judikatury Evropského soudního dvora.

Kontrolní činnost musí předně respektovat základní práva kontrolovaných subjektů. Podle ustálené judikatury ESD je hlavně třeba klást důraz na ochranu obydlí. Například v rozsudku Hoechst (1989) rozhodl ESD, že v oblasti hospodářské soutěže jsou kontrolní orgány povinny aktivně vyhledávat informace s tím, že musejí rozlišovat mezi prostorami sloužícími výhradně k podnikání a prostorami sloužícími výhradně k bydlení. Posledně jmenovaná kategorie podléhá režimu ochrany základních práv. Ale ani přístup do obchodních prostor si nemohou kontrolní orgány Komise vynucovat násilím. Pokud se kontrolovaný subjekt brání, požádají kontrolní orgány o součinnost orgány členského státu. Podle názoru ESD ve věci Orkem (1989) nemůže ovšem ekonomický subjekt kontrolu na místě odmítnout.

Kontrolované subjekty mají právo na přítomnost právního zástupce v průběhu kontroly. Mají právo znát předmět a účel kontroly a v průběhu kontrolní činnosti mají být informovány o hlavních podezřeních, která proti nim existují. Nemají však právo být neprodleně informovány o výsledcích kontrolní činnosti. Kontrolované ekonomické subjekty mají ve stadiu přípravného řízení jen omezený přístup ke kontrolním spisům. Podle rozhodnutí Soudu první instance v právní věci Santiago Gomez-Reino (2002) není Úřad pro potírání podvodných jednání OLAF (Office européen de lutte antifraude) povinen umožnit kontrolovaným subjektům přístup ke kontrolním protokolům. Toto pojetí se může dostat do protikladu s praxí některých členských států, kde obecně platí, že kontrolované subjekty mají právo na informace o výsledcích kontroly. Podle zásady přednosti evropského práva před právem vnitrostátním však ani v takových členských zemích nelze prolomit mlčenlivost orgánu OLAF vůči kontrolním subjektům ve smyslu komunitárního práva a výše citované judikatury.

Kontrolní orgány Komise jsou vázány mlčenlivostí ve věcech zjištěných při kontrolní činnosti. Dále jsou vázány mlčenlivostí, pokud jde o obchodní tajemství kontrolovaných subjektů, s nímž přišly v průběhu kontrolní činnosti do styku. Porušení mlčenlivosti zakládá osobní odpovědnost kontrolora, který by takovou povinnost porušil.

Otázka práv ekonomických subjektů je citlivá ještě z toho důvodu, že výsledky kontrolní činnosti jsou využitelné pro správní či trestní řízení v rámci členského státu, kde se ekonomický subjekt nachází. Ve vztahu k trestnímu řízení je dosti časté, že výsledky kontroly zakládají důvod k trestnímu stíhání za podvod proti finančním zájmům Evropských společenství. Jestliže kontroloři Komise naopak nezjistí žádné okolnosti, které by mohly vést ke trestnímu stíhání za podvod proti finančním zájmům Evropských společenství, musejí umožnit orgánům členského státu přístup k výsledkům kontroly a umožnit jim zjistit, zda nejsou případné důvody k zahájení trestního stíhání podle vnitrostátního práva, například pro daňové úniky apod.

Kontrolovaný subjekt se může konečně setkat i s problémy aplikace procesního práva. Kontroloři komise jsou při své činnosti povinni zohledňovat národní procesní předpisy, což rozhodně nelze vykládat tak, že by měli tyto národní předpisy výhradně aplikovat. Otázka vztahu procesních předpisů komunitárních a národních je tak věcí aplikace spíše případ od případu, což v praxi nepřispívá k upevnění právní jistoty kontrolovaných subjektů. K tomu lze připočítat i možnou neznalost národních zvyklostí nebo jazyků ze strany kontrolních orgánů Komise. Evropské právo výslovně neukládá používat při kontrole národní jazyk členského státu, kde kontrola probíhá.

Komise se snaží zmírnit uvedená rizika právní nejistoty kontrolovaných subjektů různými způsoby. Předně se snaží, aby nedocházelo k častému opakování kontrol u jednoho subjektu, a to i kontrol z různých pozic. Kupříkladu byla-li nedávno provedena u jednoho subjektu kontrola pro podezření z narušování hospodářské soutěže, snaží se orgány Komise využít kontrolních poznatků i pro případná podezření z porušování finančních zájmů ES a tuto kontrolu neopakovat. Komise ovšem nemůže vyloučit paralelní a opakované kontroly ze strany orgánů členského státu.

Evropské právo ukládá kontrolovaným subjektům umožnit přístup do místností a na pozemky, k dopravním prostředkům, jakož i na veškerá místa, která jsou spojena s profesní činností. Podmínka profesní činnosti je samozřejmě protikladem k místům užívání pro osobní potřebu a bydlení. ESD ve věci Roquette Fr`eres (2002) nevyslovil všeobecný princip nedotknutelnosti obydlí v případech kontroly na místě. Připomíná pouze nutnost dodržet základní práva při ochraně obydlí za možné součinnosti národních orgánů v rámci národních právních předpisů.

Kontrolní orgány Komise mají stejná práva přístupu ke všem informacím jako orgány členského státu. Mohou tedy shromažďovat, obdobně jako národní orgány, veškeré dokumenty, včetně dokumentů chráněných kupříkladu bankovním tajemstvím nebo ochranou osobních údajů. Z povahy věci tedy plyne, že dodržují shodné zásady při nakládání s chráněnými údaji jako analogicky oprávněné orgány členského státu.

Michal Tomášek
Právnická fakulta Univerzity Karlovy