Zaměstnanecké penzijní pojištění: Druhý pilíř zatím nevznikl

Druhý pilíř zatím nevznikl

Zákonem se provádí transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/41/ES ze dne 3. 6. 2003 o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi (dále jen "směrnice"). Předmětem úpravy směrnice je regulace přístupu k činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a výkonu této jejich činnosti tak, aby tyto instituce mohly působit podle zásad jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Účelem zákona je proto umožnit institucím zaměstnaneckého penzijního pojištění povoleným v ostatních členských státech Evropské unie (dále jen "členský stát") provozovat penzijní plány na území České republiky a zaměstnavatelům sídlícím na území České republiky finančně přispívat těmto institucím.

Podle bývalého ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, který návrh zákona zdůvodňoval ve sněmovně, zaměstnanecké penzijní pojištění z hlediska systematiky organizace soustav důchodového zabezpečení patří do takzvaného druhého pilíře důchodového systému. První pilíř je vymezován jako základní, všeobecný a povinný. Třetí pilíř je doplňkový, dobrovolný a založený na individuálním vztahu účastníka a penzijní nebo pojišťovací instituce.
Druhý pilíř je organizován zaměstnavateli, kteří platí příspěvky ve prospěch svých zaměstnanců, aby jim byla v budoucnu poskytována z tohoto zaměstnaneckého doplňkového systému penze nebo jiná dávka. V České republice tato třípilířová soustava není. Třetí pilíř představuje v České republice penzijní připojištění se státním příspěvkem a životní pojištění, v jejichž rámci mohou být uzavírány různé formy pojistných produktů týkající se důchodového pojištění. Druhý pilíř však v České republice schází.
Návrh na zavedení tohoto druhého pilíře v roce 2001 neprošel v Poslanecké sněmovně, nebyla k tomu politická vůle a další pokus již nebyl učiněn. V České republice tak vznikla specifická situace, kdy se má transponovat směrnice o systému, který není zaveden. Jedním z principů směrnice je, že umožňuje činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění povolených ve státě svého sídla, to je takzvaným domovským státem, na území ostatních členských států. To je na území takzvaných hostitelských států. Hostitelským státem je z pohledu směrnice i Česká republika, a proto je nutné aspoň v tomto směru na směrnici reagovat.

Nutnost transpozice směrnice v České republice byla potvrzena i konzultacemi s Evropskou komisí. Tyto konzultace přinesly jednoznačný závěr, že Česká republika jako členský stát Evropské unie musí umožnit činnost zahraničních institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění v České republice a dostát tak povinnosti členského státu respektovat zásady fungování jednotného vnitřního trhu Evropské unie i v oblasti zaměstnaneckého penzijního pojištění. Na druhé straně však směrnice nemůže být důvodem pro zavedení druhého pilíře v členském státě, neboť je právem členských států rozhodovat o základních zásadách svého systému sociálního zabezpečení. Tedy též o úloze každého ze tří pilířů důchodového systému.
Podle Škromacha se zákonem nevznikne druhý pilíř v České republice, což by znamenalo vznik a činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění podle českých právních předpisů. Ze směrnice však plyne, že instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění povolené v jednom členském státě mohou působit na území jiných členských států Evropské unie a že podniky sídlící v těchto jiných členských státech mohou platit těmto institucím příspěvky na penzijní pojištění svých zaměstnanců. Ty instituce však musí při této přeshraniční činnosti respektovat právní předpisy státu, v němž vyvíjejí tuto přeshraniční činnost, které se týkají zaměstnaneckého penzijního pojištění.

Právo ES vstupuje do této oblasti v té míře, která je nezbytná pro regulaci cílů, které Evropská unie sleduje. Těmi jsou v dané souvislosti zejména zajištění volného pohybu osob, resp. pracovníků na jednotném vnitřním trhu Evropské unie, důraz na zachování jejich sociální ochrany a evropského sociálního modelu obecně a regulace finančních institucí jako nezbytné složky fungování jednotného vnitřního trhu s plným využitím výhod, které koncept nadnárodního jednotného vnitřního trhu Evropské unie umožňuje.
Proto oblast tzv. prvního pilíře právo ES pouze koordinuje (platí zde koordinační nařízení ES a uplatňují se zásady primárního práva ES), tzv. třetí pilíř je upraven zejména směrnicemi ES (regulace činností finančních institucí na jednotném vnitřním trhu Evropské unie) a tzv. druhý pilíř byl upraven (pokud jde o činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění jako finančních institucí) naposled, a to směrnicí, která však konstatuje, že její použití v dané oblasti je pouze subsidiární (nezasahuje tedy do kompetencí členského státu k úpravě důchodového systému). Nicméně vedle zdůraznění aspektu sociální ochrany zaměstnanců při jejich volném pohybu v rámci Evropské unie si směrnice též klade za cíl umožnit finančním institucím s tímto druhem činnosti podnikat s využitím výhod jednotného vnitřního trhu Evropské unie (směrnice proto klade důraz na úpravu dohledu nad činností těchto institucí).
Směrnice je sice v systematice acquis communautaire řazena tematicky do oddílu Sociální politika/zaměstnanost/ochrana pracovníků, jelikož však tento tzv. druhý pilíř není právem ES plně regulován, tj. jeho úprava je do značné míry v kompetenci národních legislativ, úprava směrnicí se soustřeďuje na zajištění volného poskytování služeb a svobody investovat na jednotném vnitřním trhu EU a na koordinaci pravidel obezřetnostního dohledu nad činností finančních institucí, za které jsou instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění považovány.
Je věcí členského státu, zda zavede na svém území doplňkový systém důchodového pojištění, který by spadal do vymezení odpovídajícího tzv. druhému pilíři, a stanovil pro něj právní úpravu, kterou by pak instituce členských států vyvíjející svou činnost v rámci tohoto druhého pilíře byly pro účely svého působení na území příslušného členského státu povinny respektovat.

V České republice, jak již bylo zmíněno, neexistuje typická třípilířová struktura důchodového systému. K prvnímu povinnému pilíři byl zákonem zaveden další systém - soukromé, dobrovolné penzijní připojištění se státním příspěvkem.
Penzijní připojištění se státním příspěvkem je specifickým systémem České republiky. Již v důvodové zprávě k zákonu o penzijním připojištění byl tento systém jasně vymezen vůči systému zaměstnaneckého penzijního pojištění, když bylo konstatováno, že tento systém je důsledně založen na občanském, individualistickém principu, a nikoliv na zaměstnaneckém (odvětvovém, profesním apod.), korporativistickém principu. Penzijní připojištění spočívá důsledně na vztahu penzijní fond - fyzická osoba, nikoliv na vztahu penzijní fond - zaměstnavatel - zaměstnanec. Pojištění vzniká a trvá výlučně na základě vlastního rozhodnutí účastníka a na základě konkurenčních nabídek penzijních fondů a za přímé podpory státu.
Penzijní připojištění se státním příspěvkem je tedy systémem založeným na dobrovolném občanském principu, tzn. na smluvním vztahu mezi penzijním fondem, který je akciovou společností, a účastníkem, kterým může být každá fyzická osoba starší 18 let s trvalým pobytem na území České republiky a dále fyzická osoba starší 18 let s bydlištěm na území jiného členského státu EU, pokud je účastna důchodového pojištění nebo veřejného zdravotního pojištění v České republice. Příspěvky platí penzijnímu fondu účastník. Stát poskytuje ze státního rozpočtu k příspěvku účastníka státní příspěvek a systém podporuje též prostřednictvím určitých daňových úlev. Na účet účastníka může s jeho souhlasem za něho přispívat i další osoba, kterou může být též jeho zaměstnavatel. Systém penzijního připojištění se státním příspěvkem vyhovuje požadavkům kladeným v terminologii EU a OECD na třetí pilíř.

Zaměstnaneckým penzijním pojištěním, které tvoří dle terminologie EU druhý pilíř důchodového systému, se rozumí pojištění organizované zaměstnavateli za jediným účelem - poskytovat penze svým zaměstnancům. Účast v něm je podmíněna zaměstnaneckým poměrem a příspěvky platí zaměstnavatelé. Z příspěvků zaměstnavatelů, případně též jejich zaměstnanců, a z výnosů získaných investováním těchto příspěvků jsou vytvářeny zaměstnanecké penzijní fondy, které jsou oddělené účetně i právně od svých zakladatelů.
Tato charakteristika zaměstnaneckého penzijního systému je podle důvodové zprávy k zákonu podána např. i v rozsudku Evropského soudního dvora ve věci D. H. Barber v. Guardian Royal Exchange Assurance Group ze 17. 5. 1990. Zaměstnanecké penzijní pojištění jako druhý pilíř představuje kolektivní systém, na rozdíl od třetího pilíře, který je individuální. Zaměstnanecké penzijní pojištění není v České republice zavedeno. Pokus o zavedení zaměstnaneckého penzijního pojištění v České republice byl učiněn v roce 2001, ale byl zamítnut.
Zaměstnanecké penzijní pojištění a penzijní připojištění se státním příspěvkem představují tedy dva různé pilíře důchodového systému s různou právní úpravou. Každý z těchto systémů je založen na jiném základě; jeden na základě kolektivním, druhý na základě individuálním. V obou systémech je nutno plně respektovat zákaz jakékoli diskriminace účastníků (z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry atd.). Jde však o odlišné doplňkové důchodové systémy a není tudíž nutno mezi účastníky v těchto systémech uplatňovat princip rovného zacházení, tj. může být různá podpora či zvýhodnění v každém pilíři.

V České republice vznikla specifická situace, což je dáno tím, že se musela transponovat předpis upravující činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění, ačkoliv v České republice zaměstnanecké penzijní pojištění neexistuje; přitom je nutno respektovat to, že zahraniční instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění mohou ve smyslu směrnice působit i v České republice v rámci tzv. přeshraniční činnosti. Situace je o to složitější, že směrnice předpokládá, že v členských státech je zaměstnanecké penzijní pojištění zavedeno (v roce 2003, kdy byla směrnice schválena, tomu také tak bylo, neboť ve všech 15 členských státech v různé podobě zaměstnanecké penzijní pojištění bylo upraveno). Česká republika, v níž není zaměstnanecké penzijní pojištění zavedeno, nemůže být tedy z pohledu směrnice domovským členským státem (tj. státem, v němž má instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění své sídlo, popřípadě správní ústředí, a v němž obdržela povolení ke své činnosti), a proto řadu ustanovení směrnice nelze transponovat.
Zákon vychází z požadavků definovaných především v článku 20 směrnice, který upravuje přeshraniční činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění. Je tedy východiskem pro transpozici směrnice v případě, kdy členský stát nemá zavedeno zaměstnanecké penzijní pojištění a pouze umožňuje na svém území činnost takovým institucím z jiných členských států z titulu svého členství v Evropské unii, tedy jako odraz povinnosti členského státu respektovat zásady fungování jednotného vnitřního trhu EU (zde zásada volného poskytování služeb). Zákonem je v rámci České republiky transponován čl. 20 směrnice s příslušnými vazbami na další ustanovení směrnice. Zákon přitom nejde nad rámec směrnice; na druhé straně však musí zajistit ochranu účastníkům, kteří jsou zaměstnanci českého přispěvatele. Z tohoto důvodu se stanoví v zákoně základní požadavky na penzijní plány a základní podmínky důchodových nároků (v rámci "sociálních a pracovně právních předpisů platných pro zaměstnanecké penzijní pojištění") a povinnost podávat účastníkům stanovený minimální rozsah informací.

-FM-