Volný pohyb pracovníků a služeb je stále snem?

Volný pohyb pracovníků a služeb je stále snem?

Evropský parlament přijal usnesení o provádění směrnice o vysílání pracovníků. Krátká a pozitivně psaná tisková zpráva o tom, jak je usnesení označené 96/71/ES ze 16. prosince 1996 důležité pro ochranu vysílaných pracovníků v rámci unie, mohla být neznalým pozorovatelem vnímána jako opatření, které prohlubuje liberalizaci v Evropě. Ve skutečnosti však tomu tak není.

Kde je problém?

Už samo zdůvodnění, proč toto usnesení Evropského parlamentu vůbec vzniklo, by mělo vyvolat obezřetnost. Komise totiž údajně obdržela velmi málo stížností v souvislosti se zavedením této směrnice.
Konstrukce vycházející z principu, že "zaměstnanci nežalují zaměstnavatele, a to znamená, že směrnice nebyla úspěšně provedena" je velmi odvážným a nezodpovědným tvrzením. Pokud by například český parlament přijal novelu trestního zákona a po roce konstatoval, že novela je špatná pouze proto, že nedošlo k růstu počtu odsouzených, bylo by všem zřejmé, o jak chybný úsudek jde.
Usnesení jednak upozorňuje na obtíže v důsledku odlišných výkladů některých klíčových pojmů, jako například pracovník, minimální mzda, jednak na obtíže pracovníků a malých podniků při získávání informací. V jiných částech se však objevují výzvy, které by liberální politik neměl akceptovat:
- zahraniční odbory by měly mít podle těchto požadavků přímý přístup k informacím o vysílajících podnicích, aby je mohly kontrolovat,
- usnesení kritizuje Komisi za to, že usiluje o odbourávání překážek usnadňujících vysílání pracovníků. Děje se tak samozřejmě skrytě, a to pod heslem jejich ochrany,
- usnesení také formálně akceptuje evidentní fakt, že směrnice se nevztahuje na podnikající osoby. Přesto navrhuje rozšířit definici zaměstnance o některé podnikající osoby.
Pro nové členské země, tedy i pro Česko, jde přitom o směrnici velmi důležitou, protože se týká volného poskytování služeb na území unie.

V praxi je vše jinak

Řada starších členských zemí totiž stále uplatňuje na svém trhu práce přísná ochranářská pravidla pro zaměstnávání lidí z nových členských států. Ta se ale nevztahují na poskytování služeb. V praxi to znamená, že pokud by chtěl český inženýr hledat zaměstnání například ve Francii, musel by získat pracovní povolení.
Pokud ale česká společnost dodá strojní zařízení do Francie, a součástí smlouvy je i montáž stroje, jeho uvedení do provozu a zaučení místních zaměstnanců, pak jde o dodávku služby prostřednictvím vyslaného pracovníka a pracovní povolení nutné není. Poskytování služeb by tak mělo být poměrně bez komplikací. Uvedená směrnice však i tuto oblast volného pohybu omezuje.
Garantuje totiž vyslaným pracovníkům stejné minimální pracovní podmínky, jaké jsou zaručeny místním zaměstnancům národními právními předpisy a kolektivními smlouvami. Jde mimo jiné o pracovní dobu, dovolenou, minimální mzdu a ochranu zdraví.
Směrnice však nebrání vytvářet takové pracovní podmínky, které jsou pro vyslané pracovníky ještě příznivější. A proč by k nim hostitelské země přistupovaly?

Překážky pro nové země

Jednoduše proto, aby bránily levnější zahraniční pracovní síle ve vstupu na svůj trh. Hostitelská země například stanoví, že podmínky pro pracovníky vysílané na její území musí být stejné jako pro vlastní zaměstnance. Tím omezí možnosti českých, polských, maďarských a dalších firem poskytovat služby na jejím území. Pokud by totiž firmy měly svým zaměstnancům zaplatit místně obvyklou mzdu a náklady na ubytování, cesty a diety, nebudou schopny místním firmám konkurovat.
Požadavek na "přinejmenším stejné" pracovní podmínky je tedy neodůvodněný a poškozuje volnou hospodářskou soutěž. Je absurdní, že získala-li by kontrakt firma z chudšího regionu dané země, tato pravidla se na ni nevztahují. Získá-li ale kontrakt firma z jiného členského státu, pak jim podléhá. Paradox? Nikoliv, jde pouze o důsledné uplatňování jedné z mnoha evropských norem. Avšak i Evropský soudní dvůr zastává názor, že tato směrnice není v rozporu se zásadou volného poskytování služeb a ochranná opatření v oblasti minimálních pracovních podmínek jsou opodstatněným omezením volného pohybu služeb.
Nezbývá nic jiného než se pokoušet přesvědčit poslance zejména ze starých členských zemí, že odstraněním takových bariér by jak Evropská unie, tak i její občané získali mnohem více.
Autorka pracuje v Evropském parlamentu jako vedoucí kanceláře místopředsedy EP.