Za ropu budou železnice, silnice a přístavy

Africe hrozí nebezpečí jménem Čína, varoval nedávno své krajany jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Podle něj hrozí, že se Číňané budou chovat v Africe jako bývalí evropští kolonialisté. Číňané totiž nakupují v Africe suroviny a za ně - místo korálků evropských obchodníků 19. století - nabízejí úvěry, železnice a levná trička.
Obchod mezi Afrikou a Čínou již překonal obchod mezi Afrikou a tradiční koloniální mocností Británií. "Říše středu" totiž na rozdíl od Evropanů nepodmiňuje své nákupy a výhodné půjčky dodržováním lidských práv.
Čína dováží z Afriky už třetinu své spotřeby ropy, v Kongu a Zambii nakupuje kobalt a měď, v Jižní Africe platinu a železo. Z Gabunu a Kamerunu dováží dřevo. A kvůli ropě je v čínské strategii zvlášť důležitý i Súdán.
Za přístup ke zdrojům surovin nabízí Čína výstavbu silnic, železnic a přístavů. Tak například v Alžírsku budují Číňané dálnici spojující Tunisko a Maroko, v Angole obnovují železnici Benguela zničenou za občanské války a v Nigérii kromě stavby železnic dodávají antimalarika a rýži.
Své obchodní zájmy dokážou podpořit i politicky. Čínský prezident Chu Ťin-tchao jezdí do Afriky každý rok od roku 2004. Americký prezident George Bush byl přitom v Africe naposledy v roce 2003 a ruský prezident Vladimír Putin za dobu svého mandátu jen jednou.
Výsledkem "čínské ofenzivy" je raketově rostoucí objem obchodu s Afrikou. Zatímco v roce 1995 mělo dovezené a vyvezené zboží hodnotu okolo tří miliard dolarů, v roce 2005 to již bylo 40 miliard, loni 55 miliard a v roce 2010 by mělo jít o sto miliard dolarů. Procentní podíl Číny na africkém obchodu roste, zatímco evropský klesá (byť čínský obchod v roce 2005 činil přibližně třetinu evropského).

Nová vlna dluhů

Čína ovšem nepřiváží pomoc zadarmo, Peking žádá přednostní přístup k surovinám a naznačuje, že podmínkou rozvojové pomoci je samozřejmě přerušení vztahů s Tchaj-wanem. Jenže i čínské půjčky bude třeba někdy splácet, varuje Andai Mazarei z Mezinárodního měnového fondu. Podle fondu se Čína stala největším novým věřitelem rozvojových zemí (následují ji Kuvajt, Brazílie, Indie, Jižní Korea a Saúdská Arábie).
V roce 2004 tam rozpůjčovala pět miliard dolarů, zatímco západní státy jednaly o odpouštění dluhů Afričanům. Nová čísla nejsou známa, ale Mezinárodní měnový fond přesto varuje před "novou vlnou zadluženosti v Africe".
Číňané nabízejí půjčky jako alternativu spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem, upozorňuje Princeton Lyman z washingtonské Rady pro mezinárodní vztahy.
Půjčují i diktátorům a nepodmiňují další dodávku peněz reformou hospodářství, ani se příliš nestarají o sociální podmínky v zemi. Čína je tak pro mnohé autoritativní vládce partnerem, jenž jim může pomoci dosáhnout rychlého hospodářského růstu bez toho, aby se museli vzdát moci. Peking je navíc ochoten prodat do Afriky "kdeco", třeba i zbraně diktátorským režimům - například zimbabwský samovládce Robert Mugabe dostal z Číny vojenská letadla.
A kdo tedy nyní hraje v Africe rozhodující roli? "Hospodářsky nadál převažuje Evropská unie - z důvodů historických i kvůli geografické blízkosti a také proto, že mnohé africké státy mají technologie dovezené z Evropy, a ty potřebují modernizovat," říká Viktor Lorenc z odboru Blízkého východu a Afriky na ministerstvu zahraničí.

Druhá strana mince

Viktor Lorenc upozorňuje ale i na to, že Číňané už nejsou všude v Africe vnímáni jen pozitivně. "Jejich jednání často nerespektuje staleté místní zvyklosti. Též investice Číny do Afriky výrazně pokulhávají za prostým obchodem. A některé africké státy pochopily, že levné dovozy zboží z Číny postupně ničí místní výrobu."