JIří Rusnok: Arbitráž je vždycky loterie

O arbitráži se dá říct jediné: je to vždycky loterie

Jiří Rusnok do křesla ministra financí zasedl poté, co rezignoval na post Pavel Mertlík. Tedy v době, kdy už Nomura oznámila, že proti českému státu povede arbitráž kvůli tomu, že zmařil její investici do IPB, a bude po české republice žádat čtyřicet miliard korun. Rusnok se snažil sjednat smír. Dnes říká: "Na české straně k uzavření smíru nebylo dost politické vůle."

HN: Byl jste prvním politikem, který se snažil dojednat s Nomurou smír. Bál jste se, že Česko arbitráž prohraje?
Vedlo mě k tomu vědomí, že jako ministr financí jsem vlastně něco jako finanční ředitel podniku a tudíž je na mě, abych minimalizoval rizika, která může arbitráž znamenat pro veřejné finance a tedy pro daňové poplatníky. Proto jsem chtěl mít k dispozici alternativu a na jednu z nabídek Nomury jsem reagoval.

HN: Proč jste arbitráž považoval za riziko?
Z logiky věci je zřejmé, že arbitráž je proces, v němž každá strana něco tvrdí. A pro svá tvrzení musí přinést důkazy - obvykle jsou to smlouvy o ochraně investic - a další listinné doklady, jejichž důvěryhodnost musí uznat obě strany. Z povahy, z principu arbitráže tak vyplývá, že její výsledek může být velmi různý. Jistota výhry je velmi omezená, neexistují žádné odvolání, žádné opravné prostředky. Při arbitráži tak nemůžete předvolávat další a další svědky, předkládat nové důkazy. Arbitráž je vždycky taková loterie.

HN: Na jakou dohodu s Nomurou jste byl ochoten přistoupit?
Pro mě existovala jediná direktiva. Minimalizovat riziko pro veřejné rozpočty pokud možno na nulu. Takže předpoklad byl jednoznačný. Dohoda je možná jen v případě, že Česká republika nebude platit Nomuře ani korunu. To pro mě bylo východisko pro každá jednání. A k takovému výsledku jsem se také při jednáních s Nomurou na jaře či v létě roku 2002 dopracoval. Takovou dohodu v té době bylo možné uzavřít.

HN: Kdo tehdy dohodu torpédoval, proč k jejímu podpisu nedošlo?
K uzavření dohody s Nomurou tehdy vůbec nebyla politická vůle a při sondážích u členů kabinetu jsem pochopil, že k takovému kroku vláda nemá náladu. Především tehdejší premiér Miloš Zeman hýřil sebevědomím a tvrdil, že arbitrážní řízení, které proti českému státu vede Nomura, nemůžeme prohrát.

HN: Jaký charakter měla mít tehdejší dohoda, jednalo by se výhradně o smlouvu mezi Nomurou a českým státem?
Sice si už přesně nepamatuji všechny detaily, ale ano, měla to být dvoustranná dohoda mezi Nomurou a Českou republikou. Zněla tak, že budou zastaveny veškeré spory, které se vedou, a že ani jedna strana po druhé straně už nikdy nebude nic chtít.
To znamená, že se tiše předpokládalo, že také ČSOB stáhne veškeré žaloby, které kdy podala v kauze Investiční a Poštovní banky. připomínám, že ČSOB nevede spory v zájmu vlastním, ale ve jménu státu. Tedy vede je za Českou republiku.

HN: V době, kdy jste jednal s Nomurou, se spekulovalo o tom, že dohoda má také zajistit beztrestnost pro její manažery, kteří působili v IPB. Bylo to tak?
To neumím říct. Nemyslím, že v dohodě by byla explicitně zaručena nepostižitelnost za činy trestněprávní povahy. A musel bych si text znovu pročíst, abych usoudil, jestli je možné, že něco takového z jednotlivých formulací vyplývalo.

HN: Bude podle vás Nomura nyní ochotna jednat o smíru?
To vůbec nedokážu odhadnout. Ale je přeci jasné, že po výhře v arbitráži nebude se smírem rozhodně pospíchat a nebude první, kdo vyzve k jednacímu stolu.