Pro ty, kteří se jednou chtějí živit psaním, je pracovní stáž ve skutečné redakci veledůležitou zkušeností . My jsme díky The Student Times zažili, jaké to je být její součástí. Dostali jsme se do sídla Economie, Mekky českých novinářů, která vydává Hospodářské noviny, týdeník Respekt nebo provozuje zpravodajský server IHNED.cz. Zážitky? K nezaplacení.

První červencový den jsme stanuli před novou budovou vydavatelství Economia v pražském Karlíně, která kdysi sloužila jako průmyslová továrna na kotle. Těžko uvěřit, že uvnitř najdeme moderní open space ve stylu BBC s nekonečnými řadami stolů a počítači, které obsluhují stovky zaměstnanců. Přišli jsme do mraveniště, kde má vše svoje místo a účel.

Po krátkém představení s novými kolegy, kteří nám pomohli vyznat se v nové prostředí, jsme dostali svoje (často proměnlivé) místo u stolu. První lekce, kterou jsme se naučili: v karlínském newsroomu se nezahálí. Okamžitě jsme obdrželi prověřovací úkol, a to napsat článek o zahraničním dění. „Naštěstí“ na začátku července byla zrovna turbulentní situace v Egyptě, takže o podněty nebylo nouze.

Ráno schůze, v poledne schůze, odpoledne schůze

Práce v IHNED.cz však není jen o psaní článků. Převažují více jiné činnosti, jako telefonování, ať už politikům či odborníkům, vyhledávání a ověřování informací z veřejně dostupných zdrojů či navštěvování tiskových konferencí. Těchto „vedlejších“ činností jsme se účastnili velmi často, a tak naše práce v redakci nebyla stereotypní. Samotné psaní se během pár dní proměnilo v řemeslnou práci, ve které jsme se zdokonalovali každým dnem.

Důležité je neustále schůzování, které se děje několikrát za den. Mění se pouze struktura lidí na jednotlivých schůzích podle toho, jak je důležitá. Pro nás byla nejdůležitější schůzka redakce IHNED.cz v osm ráno, kde zástupci jednotlivých sekcí sdělují hlavnímu editorovi, co se bude v jejich rajónech onen den odehrávat.

Zprávařina je nedoceněná dřina

Práce v redakci neznamená jen ověřování informací, psaní a neustálé meetingy s kolegy. V online zpravodajství totiž existují takzvaní zprávaři. Jsou to lidé, kteří sledují tiskové agentury a vybírají, co z aktuálních zpráv se zveřejnění.

Pokud jde o skutečně zajímavou zprávu, o které však server nepsal z vlastní iniciativy, pak se jednoduše text „překlopí“ přímo od České tiskové kanceláře. Další zprávy, pro které není nutné mít vlastní článek, se ve zkratce vloží do rychlého přehledu na webu IHNED.cz.

Zprávařina je docela „černá práce“. Redaktoři musí být neustále ve střehu, i když se nic neděje. Navíc zveřejňují zprávy z „četky“ a nejsou proto uvedeni jako autoři. Za jednu osmihodinovou službu mohou takto publikovat nespočet článků.

K tomu mají povinnost večer nachystat takzvané MMSky, což je krátký přehled zpráv, který se rozesílá předplatitelům na mobilní telefony. Mají pravomoc zvolit nejdůležitější domácí, zahraniční a byznysovou zprávu dne včetně počasí. Co si večer lidé přečtou, závisí jenom na nich.

Mladí lidé z celé republiky

Na stáži jsme však nebyli jediní, kteří sbírali zkušenosti. V newsroomu jsme se potkali i se studentkou žurnalistiky Lucií Sitarovou. „Stáž mi přinesla velké zlepšení písemného projevu. Dost jsem se otrkala v telefonní komunikaci, po dvou měsících už opravdu nemám obavy zavolat například Miroslavu Kalouskovi. Postřehla jsem také, že při tvorbě článku není nejtěžší psaní samotného článku. Nejvíce času jsem strávila vymýšlením titulků a perexů,“ shrnuje Lucie přínosy praxe.

Další praktikantka Marta Ošmerová pracovala nejčastěji právě na pozici zprávaře. „Zprávařská služba byla náročná v tom, že jsem neustále musela být ve střehu. Sledovala jsem několik tiskových agentur a české i zahraniční zpravodajské weby. Nemohla jsem se vzdálit od počítače na moc dlouho, musela jsem mít neustále přehled, co se kde děje,“ uvádí.

Na otázku, zda se někdy v redakci opravdu zapotila, odpovídá: „Nejstresovější situace nastávaly, pokud se dělo něco velmi aktuálního a musela jsem o tom ‚z téměř ničeho‘ sepsat článek, například o narození britského královského potomka. Díky tomu se ale má produkce článků podstatně zrychlila a zdokonalila.“

Pokud jsme si mysleli, že novináři trpí permanetním stresem, nebyli jsme daleko od pravdy. Když jsme totiž pracovali na takzvané Mapě moci, která zachycovala změny na ministerstvech po pádu Nečasovy vlády, pracovní doba jako by neexistovala.

Když je něco třeba publikovat, musí to být co nejrychleji. V novinách a na webu dvojnásob platí, že nejlepší informace jsou ty exkluzivní. Pokud bychom otáleli a strávili nad článkem týden, můžeme ho rovnou smazat. Tak to chodí, i když to někdy může být deprimující.

 

 

Bottom line: Došli jste až sem a stále chcete být novinářem? Nuže, hodně štěstí!