Současná situace v plné nahotě ukazuje, jak slabé máme poslance a vládní představitele. Sledují prezidentovo počínání jménem republiky od Rhodu, přes upřednostňování informací od ruského ministra zahraničí před našimi nejbližšími spojenci v NATO, placení prezidentovy dovolené Kremlem, přes Čínu, let s PPF, plivání na prezidentský úřad, až po nejhrubší vysmívání se zoufalému politickému aktivismu v totalitních režimech.
Představte si, kdyby se François Mitterrand vysmíval v roce 1985 chartistům, že to jsou sprostí vidláci a ožralí idioti. Donedávna jsme byli zemí, která disidenty v různých formách podporovala, nikoliv o nich jménem svého prezidenta mluvila tím nejvulgárnějším možným způsobem.
Poslanci a ministři nedělají vůbec nic. Jen píší pohoršené statusy a do televize říkají, že se to od Miloše Zemana dalo čekat. Jejich pasivita, laxnost a (klasikem řečeno) „neodvaha“ je děsivá, zejména když si uvědomíme, že jsou v parlamentní demokracii jediní, kdo se mu mohou reálně postavit.
Poslanci se prezidenta evidentně tak bojí, že ani nesvolá mimořádnou schůzi sněmovny a prezidenta si na ni nepozvou. Má opravdu hodně co vysvětlovat. To samé vláda, která si jej může oficiálně pozvat na své zasedání a požádat jej o vysvětlení.
Nic z toho se neděje. Lidé, kteří mají reálné pravomoci a morální povinnost se té vulgaritě, aroganci moci a zneužívání úřadu v rámci demokratického ústavního zřízení postavit, jen zvedají ruce nad hlavu a komentují, že je to hrozné.
Nebojujeme dnes o demokracii, ale v plné nahotě vidíme, jak jednoduché je systém hrubě (zatím spíše symbolicky) zevnitř bořit, zatímco se odpovědné protiváhy jen dívají.
Ptejme se svých poslanců a ministrů, kde nechali odvahu postavit se za principy, které hlásají.
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.
