Byly časy, kdy bychom například při psaní následujícího komentáře museli předem počítat s vyloučením z vysoké školy (pakliže bychom na ni vzhledem ke kádru byli vůbec přijati). Čekal by nás vyhazov z práce, nebo alespoň nulová perspektiva kariérního růstu.
Naštěstí již 25 let žijeme ve svobodné demokratické zemi, ve které se nemusíme obávat svobodně vyjádřit svůj názor a otevřeně diskutovat. Diskuze posledních týdnů ale bohužel mnohdy vyplňují nikam nevedoucí rozpravy o tom, jak moc VK poznamenal fakt, že vyrůstal v horším bytě než VH, či snad to, že ho dětské punčocháče kousaly o něco víc než ty z kvalitnějšího materiálu, které nosilo kdejaké princátko z Vinohrad.
Podobné debaty jsou přece pro dnešní život irelevantní. Přenechme je tedy raději historikům a zaměřme se na to, kam česká společnost dnes jde. Míra svobody a spokojenosti národa se sebou samým se neurčuje počtem vyslovení jmen Havel, Klaus či Zeman.
„V demokracii je to složité. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni.” Václav Havel
Nenechme se mýlit, demokracie vyžaduje účast nás všech – od toho je to také vláda lidu. Je to nikdy nekončící mravenčí práce každého z nás. Nevyrobí se přes noc a není to hotový produkt, který dostaneme v dárkovém balení. O svoji demokracii musíme pečovat, aby časem nezašla, a pokud se rozbije, řešením není ji vyhodit, ale opravit. Již T. G. Masaryk zdůrazňoval, že „má-li naše demokracie nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii“.
My Češi jsme skvělí v alibisitickém vytěsňování vlastní viny a omlouvání své laxnosti. K obvyklé tezi „může za to Havel - Klaus - komunismus – Zeman- EU – USA- kapitalismus“ lze říci jediné: Můžeme si za to jenom my sami.
Za nic z toho, co se nám po čtvrtstoletí svobody nelíbí, nemůže nikdo zvenku. Obvyklou reakcí našeho duševního švejkovství je snaha cokoliv špatného shodit na někoho velkého, abychom si mohli připadat, že známe viníka, a tím to končí. Jenže tak problém nezmizí – jen si dodáme nesprávný pocit, že to tak je a není třeba nic dělat. Věc, na kterou z jakéhokoliv důvodu kašleme, prostě nemůže fungovat dobře. A tak je to s českým veřejným děním.
„Tož demokracii bychom měli. Teď ještě ty demokraty.“ T. G. Masaryk
Se změnou režimu byly vytvořeny, nebo obnoveny demokratické instituce a principy. Ty umožnily skutečnou účast všech občanů na veřejné správě. Avšak „umožnily“ v tomto případě může být a mělo by být chápáno jako synonymum pro „vyžadovaly“ či „potřebovaly“. Bez aktivní účasti občanů je demokracie pouze forma bez obsahu. Pokud není forma vyplněna správným obsahem, může tu prázdnotu zneužít něco, od čeho se již čtvrtstoletí snažíme držet zpátky. Jestliže se občané nechají přemoci apatií, ignorancí, vlastní pohodlností a v důsledku toho nejsou schopni dohlížet na instituce a jedince, kteří jim vládnou, z demokracie se stane jen prázdné slovo. O tom ostatně hovořil již Masaryk, dnes nám to prakticky a silově ukazuje Putin.
Vedle médií, která jsou hlídacím psem veřejného zájmu, potřebuje svobodná společnost své aktivisty. Kroky správným směrem u nás můžeme spatřovat napříč zájmovým spektrem, ať už se jedná o prosazování ekologických norem, odbornou oponenturu vlády v oblasti zahraniční potažmo evropské politiky či boj za transparentnost a proti korupci. Akceschopnost české občanské společnosti lze zejména ocenit právě v čelení korupci, avšak tu je nutné vnímat jako důsledek problémů naší společnosti, ne jako jejich příčinu. Proto je nezbytné apelovat na posilování aktivismu i ve všech jiných oblastech.
Nestačí projít 17. listopadu Národní třídu s chytlavým heslem na transparentu, pak se doma poplácat po ramenou, jak jsme si jednou v roce zahráli na aktivní demokraty, a zase hodit nohy na stůl. Nestačí si na billboardech u dálnice vybrat od pohledu nejsympatičtějšího kandidáta, hodit mu volební lístek do urny a optimisticky doufat, že teď už snad vážně „bude líp“. Nezájem a neinformovanost občanů totiž jen ochotně dosazuje do čela státu zástupce nekompetentní, kteří naší demokracii nezvládnou pomoct, nebo zástupce sice kompetentní, ale zato primárně moci- a ziskuchtivé. I proto je škoda, že se veřejnost například nedozvídá, kolik poslanců opravdu netuší a upřímně nesleduje, čím se zabývá jejich vlastní parlamentní výbor. Bohužel čeští novináři to v polistopadové éře neměli nikdy těžší. Téměř polovinu seriózních médií vlastní vicepremiér a nejmocnější muž v zemi. Snad všechny redakce musí škrtat, naše média jsou pod silným tlakem, který vidí jen pár stovek zainteresovaných. Zbytek národa jen přebírá, co je servírováno.
Opravdu ale záleží na tom, jak kvalitní novináři sedí v jednotlivých redakcích. Úroveň žurnalistiky dlouhodobě přímo ovlivňuje úroveň politiky. Je vizitkou několika desítek žurnalistů tvořících politický obsah českých seriózních médií, že například ani po roce veřejnost netuší, co si myslí většina ze 47 poslanců hnutí ANO takřka náhodně posbíraných pár týdnů před loňskými parlamentními volbami.
Politika je zrcadlem společnosti
Podoba Parlamentu se o mnoho neliší od zbytku národa. Na obou stranách se ve velké míře projevuje desetiletí pěstovaná laxnost, otrávenost z odpovědnosti za cokoliv, neschopnost či ještě hůř lenost k seriózní diskuzi. Jako bychom se stále potýkali s mravní a hodnotovou prázdnotou komunistického režimu. Někteří tomu říkají postkomunistická ozvěna. Pohleďme na zahraniční politiku vůči Číně. Po více než dvě dekády jasně určující princip české zahraniční politiky – ochrana lidských práv zcela zbytečně ustupuje byznysu. Tváří tvář probíhající krizi na Ukrajině české elity nemají jasno, kam chtějí naši zemi směřovat a nadále si drží linii „ať to někdo zařídí a hlavně ať nás to moc nebolí“.
Tento přístup ostatně víceméně charakterizuje i naše desetileté členství v EU, během kterého jsme si v podstatě dosud neujasnili, co od něj očekáváme. Jak bychom také mohli, když velká část politické scény a veřejnosti evropským tématům nerozumí a očividně jim ani rozumět nechce. Po deseti letech členství v EU nemají české politické strany experty, kteří by evropským i zahraničněpolitickým otázkám skutečně rozuměli, po deseti letech nemá česká politická elita ani základní seznam věcí, které by v evropské aréně považovala za české národní zájmy. I zde platí, že si za to můžeme jen my sami.
K neujasněným principům, hodnotám a zájmům české politické reprezentace se navíc jako jedna z dalších charakteristik místy přidává jakýsi mentální zásek hluboko v minulém režimu. K mentálnímu emařství, akvárkové ignoraci okolního světa lze též připočítat mentální bolševismus těch, které postkomunistická ozvěna vynesla opět na výsluní. Obdiv a láska k hrubé síle poplivávající úctu k pravidlům je cítit a slyšet nejenom na ulici, ale i při obhajobách Putinovy bezskrupulózní agrese vůči sousednímu národu v důstojných sálech českého parlamentu či Pražského hradu.
Vážně je tohle cesta, kterou chceme dále jít? Snad ani ne, ale opravdu těžko se nám udává správný směr, když naše společnost postrádá osobnost, kterou by mohla vnímat jako morální autoritu a ke které by mohla vzhlížet. Naše společnost je neukotvena, protože u zástupců, které jsme si sami zvolili v demokratických volbách, zažíváme dennodenně deziluzi a ani ve vlastním prezidentovi nemůžeme spatřovat příklad hodný následování. Avšak prezident je odrazem společnosti, která si ho vybrala, a je tudíž na nás, abychom mu ukázali, jaká jsou naše očekávání od hlavy státu. A i kdybychom nakrásně měli v čele jednu osobnost s hodnotovou integritou, nestačilo by to. Naše národní ovčí mentalita by nás vedla k potleskávání a nicnedělání, což jsme v rané občanské společnosti mohli vidět úvodem devadesátých let. Potřebujeme naši demokracii pojmout konečně seriozně, věnovat se skutečnému budování vážně míněných politických stran a pečování o náš veřejný prostor. Nikdo jiný to za nás neudělá. Jestli máte pocit, že stačí jednou za čtyři roky hodit lístek do urny, tak se pletete. Díky tomuto přístupu jsme tam, kde jsme. Naše demokracie nevzkvétá, protože na ni kašleme.
Ceníme-li si svobody a demokracie, věnujme jejich udržení úsilí. A s tím úsilím začněme u sebe: „…má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, a samostatném lidství dnešního člověka; člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat; musí se vyprostit z toho strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci; musí se vzbouřit proti roli bezmocné součástky gigantického stroje, který se řítí bůhví kam; musí v sobě nalézt opět hlubší zodpovědnost za svět – což znamená odpovědnost k něčemu vyššímu, než je on sám.“
To napsal Václav Havel, kterého si v těchto dnech tak rádi připomínáme. Nezůstaňme jen u vzpomínek na morálního lídra a lajkování jeho citátů. Jestli chceme být se svojí zemí spokojeni, musíme ony hluboké a tak zdravě přirozené principy nejen hlásat, ale i vykonávat. A to zatím neděláme.
Klára Hendrychová působí v Analytickém týmu think-tanku Evropské hodnoty.
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.
