Studánka Češství

Když se tedy máme vytasit s něčím pozitivním, tak předložíme známá, otřepávaná holá fakta: „pivo, jídlo, historické památky… a hmm… to snad stačí, ne?"

Těžký úkol. Možná by to pro mě (podle pasu bývalou, srdcem však stálou) Češku, žijící ve Flandrech, mělo být jednodušší. Mám více méně odstup od politiky a života v Česku - nicméně se stále cítím být jeho součástí. Nezřídka se mě zde někdo zeptá, co jsou Češi vlastně zač. Je však nelehké shrnout identitu národa do několika slovních přívlastků.

Pokusím se o to tedy na základě určitého nerovného srovnání: Co mi zde chybí? Na co můžou být Češi hrdí z hlediska zdejších hodnot?

Odpověď na první otázku se nabízí ihned a zcela přirozeně, protože velkým pozitivem, kterým můžeme kompenzovat nepřítomnost moře, je česká příroda. Příroda, která nás jako národ do určité míry i formuje. Máme svou chatařskou a chalupářskou tradici, která s sebou přináší i jiné zvyky, jako je pěstování vlastní zeleniny, posezení u táboráku s písničkami, brouzdání potokem, houbaření, sbírání lesních plodů... Naše spojení s přírodou je takto přece jen o něco živější než zdejší zahradní grilování, které se provádí jak ve městě, tak i na venkově. Navíc, kamkoli zavítáte, máte pocit, že jste na tom místě už byli, neboť spousta ulic, domů, zahrad i domácností vypadá jako přes kopírák. Domy jsou převážně bez omítky, z červených nebo žlutých cihel, novostavby bývají často hranaté a šedé. V Česku máme rádi barevnost - fasády se liší jedna od druhé a i silnice jsou oživeny paletou barevných aut - zatímco zde se přes nekonečnou síť dálnic a silnic převaluje šedivá směs černé, bílé a stříbrné.

Příroda, rozmanitost a barevnost jsou prvky, které prosakují do určité míry i do národního charakteru. Jsme více srostlí s místem, kde jsme vyrůstali, s pohádkami, které jsme četli či viděli. Vážíme si našich tradic, protože ty nás jaksi niterně spojují s určitým místem, kde přesahují čas, a tak nás více váží k tomu bytelnému pocitu (sou)náležitosti. Tradice nás otevírají pro věci tajemné až mystické, kterým tak dáváme prostor a bereme je za své, takže se stávají součástí našeho češství. Málokomu z nás přijde divné, že vodník chytá duše do hrníčků, víly tančí při svitu úplňku, čerti se v převleku za myslivce producírují po vsích, Mikuláš chodí v doprovodu anděla a čerta, vánoční dárky nosí dětem Ježíšek… Věříme, že kapří šupina nám přinese nárůst financí, že velikonoční mrskut nám kromě sblížení předá mladost jara a že dívka, políbená na prvního máje pod rozkvetlou třešní, bude krásná.

Namítnete snad, že to přece není závažný důvod k nějaké hrdosti, že to je spíš určitá slabost a pověrčivost. Osobně to však vnímám jako obohacení, jako určitou dimenzi “české duše“, která je otevřená absurdnímu, nemožnému, která věří a doufá, která hledá skulinu a místo, kde lze zasít naději. A je-li důvod k beznaději, radosti či smutku, tak se sejdeme, napijeme se a třebas si i zazpíváme.