Vzestup a pád banky se znakem lva

Vzestup a pád Investiční a Poštovní banky je příběhem propojení české politiky s českým průmyslem. Ten vlády v devadesátých letech zachraňovaly právě prostřednictvím tehdy státních bank. Investiční a Poštovní banka svými úvěry držela až třetinu české ekonomiky. Oproti jiným, dnes už soukromým českým bankám, má však příběh IPB jednu zvláštnost navíc. Politické spory se o banku vedou dávno poté, co přestala existovat, a věci se vracejí k samému začátku. Kdo může za zpackanou privatizaci IPB?

Proč se vedou spory
Především, stát v IPB ztratil majoritu již předtím, než banku prodal. Za druhé, stát svůj podíl v bance prodal velmi levně a patrně i s vědomím, že pro ni nezískal strategického investora. Ekonomičtí experti upozorňovali, že Nomura naopak nejspíš bude chtít rozprodávat všechno, co půjde zpeněžit.

Jak stát ztratil vliv v IPB
Investiční banka se stala akciovou společností v únoru 1992, stát tehdy v bance držel kontrolní balík 47 procent akcií, zbytek byl určen pro kupónovou privatizaci. Rozhodující kontrolu nad peněžním ústavem pak stát ztratil v prosinci 1993, tedy v době, kdy stál v čele Fondu národního majetku Tomáš Ježek.
Když se navyšovalo základní jmění IPB úpisem nových akcií, stát se nezúčastnil druhé emise a jeho podíl klesl na 36,5 procenta. O prodeji tohoto podílu rozhodl Klausův kabinet, privatizaci vedla do finiše úřednická vláda Josefa Tošovského. Ministrem financí v ní byl Ivan Pilip.
Kabinet IPB prodal Nomuře na začátku roku 1998 za tři miliardy korun. Noví vlastníci přitom jen za akcie pivovarů Radegast a Plzeňského Prazdroje, které z banky vyvedli a prodali do Jižní Afriky, utržili dvaadvacet miliard. Investiční a poštovní banka z této sumy neviděla ani korunu, zaplaceno dostala až po svém bankrotu. Vlastními akciemi, které už neměly žádnou cenu.
V době, kdy stát IPB prodával, však již Nomura přes společnost Nomura Capital držela v Investiční a Poštovní bance bance více než pětiprocentní podíl a prostřednictvím firem spřízněných s bankou měla v IPB ještě vyšší vliv.
Rok po vstupu Nomury do Investiční a Poštovní banky se objevily první neoficiální zprávy o tom, že Nomura hodlá banku prodat. Tehdejší zástupce Nomury v dozorčí radě IPB Randall Dillard veřejně uvedl, že Nomura sice o prodeji nejedná, ale potvrdil, že Nomura nemění svůj záměr zůstat v Investiční a Poštovní bance dva až tři roky. A pouze jako portfoliový investor. Agresívní obchodní politika Nomury měla jediný výsledek. Kontrola hospodaření banky za rok 1999 ukázala, že banka by potřebovala doplnit rezervy na špatné úvěry v řádu desítek miliard.

Černý rok 2000
Jasné také bylo, že doplnit rezervy bude nad síly akcionářů a banka bude žádat masívní pomoc od státu. Ten však byl ochoten pomoci výhradně v případě, že nad bankou se lvem ve znaku získá kontrolu a hlavní akcionář - Nomura z IPB odejde.
Jednání s Nomurou byla podle tehdejšího vyjednávače státu, náměstka ministra financí Jana Mládka, velmi složitá. Nakonec stát rychle zasáhl. V noci ze čtvrtka 15. června na pátek 16. června vláda Miloše Zemana na zvláštním zasedání doporučila centrální bance, aby na IPB uvalila nucenou správu. Nucený správce se do centrály IPB na Senovážném náměstí v Praze dostavil v pátek před polednem v doprovodu zvláštního policejního komanda. Za veškeré vklady v Investiční a Poštovní bance se zaručil tehdejší ministr financí Pavel Mertlík. Nervozita klientů však přesto byla velká, stoupala a nabírala na intenzitě. S prohlášením, že není potřeba se obávat o bezpečnost vkladů, vystoupil i premiér Zeman.
Po pouhých třech dnech nucené správy prodal nucený správce za asistence Ministerstva financí a ČNB do rukou ČSOB veškerá aktiva a pasiva Investiční a Poštovní banky, navíc jištěná stoprocentní zárukou státu.
Spěch s prodejem zaskočil nejen politiky.
Ministerstvo financí však tehdy tvrdilo, že transakce uzavřená přes víkend byla jedinou možností, jak zachovat chod Investiční a Poštovní banky.