Věra Malátková chodí na oběd s výrem

Věra Malátková už deset let provozuje Záchrannou stanici pro volně žijící zvířata Charlie v České Třebové. Rozjela projekty "Sovy do škol" a "Bodlinka", pečující o ježky. Věnuje se enviromentální výchově dětí i dospělých.


Jak vás napadlo začít se zvířaty?

Odmalička mě lákala zvířata, ale jsem z Prahy a maminka mi nikdy nedovolila ani psa. Prvního jsem si pořídila až v 18 letech. Najednou se ke mně dostali dva havrani Čuk a Gek. Zůstal mi nakonec jeden. Chodila jsem s ním úplně všude, byl velmi společenský. Když jsem o něj přišla, nabídl mi kamarád z Klubu dravců a sov poštolku. Ta už tak chytrá nebyla. Ale lidi si zvykli, že když chodím s něčím živým na ruce, tak mi začali nosit ptáky. Letos slaví záchranná stanice Charlie deset let.


Součástí vašich aktivit je osvětová činnost. Jak vzniklo toto?

Veřejnost o volně žijících zvířatech absolutně nic neví. Šla jsem s výrem na oběd. Sedla jsem si, výr vedle mě. Přišli za mnou dva starší pánové a zeptali se, paní, je to sokol? Z toho vzniklo, že jsem začala dělat programy o zvířatech. Ideální je pro mě ptáka ochočit, abych s ním mohla vyjít na ruce a lidi si jej mohli pohladit. Když jdete s kánětem, tak se vás polovina lidí zeptá, co je to za zvíře. Tak vlastně vznikl projekt sovy do škol.


Jak projekt funguje?

Snažím se to, co dětem řeknu, od nich dostat nazpátek. Proto jsou součástí všech mých přednášek testy. Po nich samozřejmě přichází odměna. Začali jsme vydávat soví pexeso, hru o životě sovy pálené a soví kvarteto. Dokonce to fungovalo tak, že jsem dopoledne měla přednášku a ještě jsme večer vyrazili do lesa na soví houkání.


Co je to soví houkání?

To vezmu magnetofon, mám nahrané hlasy sov a pouštím je v lese. Sova se většinou ozve, protože říká, že máte jít pryč. Pro mě to byl zážitek, zkuste jít se 120 lidmi, většinou dětmi, do Krčského lesa. Ale nedělám jen sovy, začala jsem se věnovat také ježkům.


Takže s ježky objíždíte školy?

Ne, to je ještě lepší, já jim ty ježky dávám na starost.


Jak se děti o ježky starají?

Už potřetí jsem dávala ježka do zvláštní školy v Králíkách. Tam dětem řekli, že každý má pro ježka něco přinést. Celkem je tam sedmdesát dětí. Přivezu jednoho ježka a odvážím si velkou bednu piškotů, konzerv a granulí. Tak nakrmím další ježky. Jen jednou se mi stalo, že ježek umřel, dokonce prvňáčkům. Snažila jsem se paní učitelce omluvit, ale ona mi řekla, že to nevadí. Je podle ní dobře, že se děti setkají se smrtí. Žáci mu vykopali hrobeček a na dušičky mu tam přinesly svíčky. Což je sice trochu morbidní, ale kouzelné.


Jaká zvířata s vámi momentálně bydlí?

Mám jedno nalezené morče, to přivezla městská policie s tím, že běhalo samo po sídlišti. Dále jsou tu dvě krysy, jeden pískomil. To přineslo dítko s tím, že mu ho rodiče nechtějí dovolit kvůli známkám. Přišlo se podívat dvakrát, pískomil je tu dva roky. Taky mi městská policie přivezla fretku, údajně kousala, ale už nekouše. Je to také osm vodních želv a had. Momentálně mám čtyři káňata, ani jedno z nich se nemůže vrátit do přírody. K tomu tady žijí tři poštolky, také zraněné, ale jedna z nich by se snad dala opět vypustit. Nesmím zapomenout na výra velkého. To je naše milovaná Čerynka, mimochodem samec. O puštíkovi jsem si naopak myslela, že je samec, ale loni snesla vejce. Ještě je to sova pálená a kalous ušatý, ten se nenechal ochočit. K tomu mám ježky.


Pokud vím, máte civilní povolání.

Ano, jsem zaměstnancem Českých drah pracující v turnuse.


Žijete na malém městě a jste rozhodně svérázná, není vám to město příliš malé?

Jsem tady spokojená. Navíc jsem Pražák. Ale kdybych měla možnost jít se všemi zvířaty do Prahy a rozvíjet všechny programy, tak to udělám. Myslím, že tam to padá na úrodnější půdu. Ale tady je taky krásně.