V představení Stará bába tančí hrajete mladou neposednou dívku, notabene obklopenou lidmi výrazně staršími. Jak se vám s nimi spolupracovalo a spolupracuje? Vnímají vás jako rovnocennou kolegyni, a nebo je občas přistihnete, že mají tendence vykonávat nad vámi "pedagogický dozor".
V divadle dochází k prolínání generací běžně. Ačkoliv je pravda, že třiaosmdesátiletou bardku mají málokde. A "pedagogický dozor"? Za ten jsem byla moc vděčná, protože herecké postřehy Ljuby Skořepové působí jako dobré koření nasypané do polévky a hlavně jsou trefné a nápadité, protože ona má úžasný herecký cit. To, že mě Ljuba na zkouškách bedlivě sledovala a dávala mi připomínky, pozvala mě k sobě domů nebo do šatny Národního divadla na "hodinu", jsem uvítala. Jednak jsme si spolu káply do noty a pak - není na škodu si den před představením oprášit text a dopřát mozku příjemné paměťové cvičení - navíc u dobrého čaje.
Raději přijmu dobře míněnou radu, která nemusí znít zrovna sladce, než třeba lhaní do očí.
Právě ve zmíněné hře jste si mohla vyzkoušet herecké partnerství s žijící legendou českého divadla Ljubou Skořepovou. Znala jste ji i předtím? A našla byste něco, čím vás nějak výrazně překvapila?
Ljuba mě překvapuje pořád. Dřív jsem ji znala jenom z televizních a rozhlasových pohádek, jako perfektní komičku a "specialistku" na čarodějky všeho druhu. Samozřejmě jsem četla i několik jejích knížek. Pracovně jsme se objevily spolu poprvé v titulcích seriálu Šípková Růženka. Opravdová práce přišla až ve Staré bábě. Že půjde o velmi vitální osůbku, jsem tušila. Ale jaký stupeň vitality to je, člověk pochopí opravdu až na vlastní kůži.
Nejdůležitější pro každého je asi škola života, myslíte si proto, že vás právě kontakt s Ljubou Skořepovou něčím ovlivnil?
Já myslím, že člověk si bere poučení ze všeho, co ho v životě potkává. Ať vědomě nebo nevědomě. A nemusí to být jen příjemné zkušenosti. Do školy života se chodí asi až do smrti, ne?
Zážitky s Lubou v sobě mívají různá poselství, třeba humoru. Když jsem k ní jednou šla na návštěvu, stojíc na chodníku hned vedle kanálu, ozvalo se z jejího okna "Hááázíííím ti svůůůůj jedinej klíííííč!" - a to pak ten let klíče znamená zastavení času, kdy se stihnete i modlit, aby klíč do kanálu nespadl a paní Skořepová nemusela do konce života hrát jen bytové divadlo. Uznejte, že by to byla škoda.
Vedle divadla máte i zkušenosti televizní a filmové. Například v seriálu České televize Šípková Růženka, kde jste se coby Alena Pláteníková nechala v podstatě vydírat vilným Náhlem - Radoslavem Brzobohatým. Ten vás donutil si dokonce odhodit tričko, obrazně řečeno. Styděla jste se při natáčení tohoto záběru? A jakou vzpomínku jste si ze seriálu odnesla?
Tehdy jsem hrála v brněnském divadle Husa na Provázku. Do toho přišla nabídka zkoušet v Ypsilonce a k tomu konkurz do seriálu České televize. Podmínkou bylo - sundat si v jedné scéně tričko. Rozhodla jsem se, že si přečtu scénář a uvidím. Dala jsem také na to, že onoho vyděrače měl hrát Radek Brzobohatý.
A vzpomínka? Docela vtipná - režisér Jaroslav Hanuš byl ohleduplný a proto všechny "zbytečné" lidi ze štábu poslal v krizové chvíli pryč. Oni to stejně viděli za rohem na monitoru. To jsem se dozvěděla až potom. Když se točilo, tak jsem prostě "jednala v daných okolnostech" - takže za figuru a Radka Brzobohatého jsem viděla jako pěknou potvoru.
V současnosti obrazovky seriály doslova přetékají. Dostala jste nějakou nabídku v některém z nich účinkovat? Nebo vás nelákají?
Jako herečka jsem vděčná za každý tzv. normální konkurz, který probíhá tím způsobem, že si vás pozve režisér, dá vám do ruky text nebo zadá téma etudy a "předveď se". Není to jenom vyfocení pravého a levého profilu, ale jde mu o to, co je ve vás. A udělá si na vás čas. To velmi oceňuji.
Podobné štěstí jsem měla s režisérem Miroslavem Balajkou na konkurzu do Ranče U Zelené sedmy. Hledal holku, která měla vypadat trochu jako kluk ve věku 18 let. Mně sice tou dobou bylo už 26, ale evidentně mu to nevadilo a ani mému seriálovému příteli Mariánovi Beníkovi.
Nekonečným sériím se nevyhýbám. Musí mě něčím zaujmout. Jednu nabídku jsem odmítla jednoduše proto, že se mi nelíbil způsob zpracování té věci a v Ordinaci v růžové zahradě jsem se objevila v roli znásilněné pacientky.
Mihla jste se v drobné roličce filmu Nuda v Brně, v níž jste hrála Aňu Geislerovou. Jaké to je tedy hrát Geislerovou? Tušíte, proč si vybrali právě vás?
K mé nezapomenutelné scéně, kdy držím v ordinaci hlavu Pavlu Zatloukalovi, abychom mu vytáhli z pusy žárovku, se ráda vrátím. Točilo se to několik hodin, v titulcích jsem uvedena, a v záběru mi nakonec zůstaly jen ruce. Vladimír Morávek mi s těžkým srdcem oznamoval, že mě musel vystřihnout. To už je ale úděl závěrečných střihových prací. Takže - hrát Aňu Geislerovou bylo opravdu fajn, to se nedá vypovědět.
Řada herců tvrdí, že ve volném čase se chodí dívat na své kolegy. Připadá mi to trochu přehnané, vždyť se pak musí cítit stále "jednou nohou v práci". Patříte i vy mezi ně? Nebo volno trávíte jinak.
Přehnané vůbec ne. Když člověka práce baví, tak ho dokáže nabíjet. Tím pádem se pak jednoduše může stát, že jste ve svém volnu jednou nohou v práci. U mě je to jednou při poslechu rádia, podruhé v hledišti divadla nebo kina. Každému člověku bych přála, aby nacházel radost i ve své práci. Přece jen tím pár let života strávíme.
