Mozek Ulrike Meinhofové

Těch pár knih by u bývalé studentky filozofie možná nepřekvapilo, nicméně sedmapadesátiletá Brigitte Mohnhauptová se proslavila jako jedna z nejkrutějších a nejchladnokrevnějších příslušnic Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF), teroristické organizace, která dokázala hlavně v sedmdesátých letech paralyzovat celé (západní) Německo.

Mohnhauptová původně obdržela doživotní trest, nicméně Vrchní zemský soud ve Stuttgartu rozhodl, že někdejší „železná dáma RAF“ už není nebezpečná a může proto být podmínečně propuštěna. S novináři se odmítla bavit a nikdy z jejích úst nezaznělo ani slůvko lítosti. Podle médií prý půjde pracovat do továrny na automobilové součástky.

Vězeňský duchovní Siegfried Fleiner, který se s Mohnhauptovou důvěrně znal posledních patnáct let, je údajně přesvědčen, že jeho svěřenkyně nalezne cestu k příkladnému životu. „Je to nezávislá a inteligentní žena,“ řekl Fleiner novinářům. Podle Fleinera také není na místě nějaké vyjadřování lítosti a „vrtání“ se v minulosti, neboť násilí prý odmítla celá RAF. Tím ale narážel pouze na dokument z roku 1998, jímž se zbytky rozprášené RAF samy formálně rozpouštěly, a který právě Mohnhauptová zarputile odmítla podepsat.

Těžko říci, za jaké náboženství Fleiner, jenž patrně považuje slovo pokání za vulgarismus, takto hovoří, je však ilustrativním symptomem doby a společnosti, v níž žije. Trochu nízká ambice pro faráře, chtělo by se dodat. Čemu se však na druhou stranu divit, víme-li, že v Evropě dnes i většina křesťanů pokládá hřích za důsledek špatných sociálních podmínek či tlaku společnosti a peklo považuje nikoliv za reálné místo zatracení, nýbrž pouze za nějaký ten „freudovský“ duševní stav.  

Ostatně, právě „sociálně-převýchovné“ pojetí soudnictví a vězeňství přispělo k tomu, že uvěznění členové RAF mohli dlouhá léta řídit akce své organizace přímo z nejpřísněji střežené věznice ve Spolkové republice. Snadno se domohli svých „nezadatelných práv“, jimž se mohli těšit pouze v systému, který zavile nenáviděli a proti němuž vedli ozbrojený boj, a ve vězení tedy spolu čile diskutovali, plánovali, organizovali, zkrátka pokračovali v revoluční činnosti. Roli spojek vykonávali advokáti, zpravidla zazobaní „salónní levičáci“, z nichž to jeden z nich, Otto Schily, později dotáhl až na ministra vnitra v sociálnědemokratické vládě Gerharda Schrödera. Není divu, že část německé inteligence vyjadřuje pro teroristy z RAF dodnes pochopení. Násilí sice všichni odsuzují, ale vzápětí vyrukují s celou eskadrou různých ALE... Jak je vlastně tohle možné?

Sužován uvedenou otázkou, může český čtenář sáhnout po nedávno vydané knize novinářky Šárky Daňkové, jež vychází z její diplomové práce. Jenže, a v tom spočívá základní potíž zdaleka nejen českého akademického světa, dostane se mu přinejlepším pečlivě uspořádané empirie bez názoru a bez kladení hlubších otázek. V novinách se pak nenaděje ani toho.

Daňková pouze snáší chronologicky poskládaná fakta, nic víc. Poslušně si nedovolí kriticky posoudit ani západoněmecký levicový establishment (vždyť například pozdější ministr vnitra Otto Schily se vynášením motáků od svých klientů z RAF aktivně podílel na vražedné činnosti této organizace!), ani palestinské teroristy, kteří prý únosy letadel chtěli „upozornit světovou veřejnost na nedůstojné životní podmínky palestinského národa a na jeho přání žít ve vlastním státě“. To zní skoro jako jejich legitimizace. Promyšlená koordinace únosu šéfa svazu německých podnikatelů Hannse Martina Schleyera a únosu letadla, provedeného převážně palestinským komandem, jež měly vymoci propuštění vedení RAF z vězení (slovy Palestinců propuštění „soudruhů, kteří sedí v německých věznicích“), také svědčí o daleko těsnější provázanosti RAF a OOP, než jakou Daňková jinak naznačuje. A těžko též uvěřit tomu, že východoněmecká Stasi se na celém příběhu RAF podílela pouze tím, že zajistila některým členům RAF novou identitu v NDR. Logistický i operační um těchto studentů z univerzit vyvolává i po letech více otazníků, než na kolik je Daňková schopná odpovědět.

V knize se také nedozvíme skoro nic o tom, co si členové RAF mysleli právě o NDR a hlavně o Sovětském svazu, frakcí jehož armády se cítili být. Chtěli, aby i v NSR zavládl stejný systém, jako v NDR, nebo jim přišel „byrokratický socialismus“ málo autentický a chystali pro západ Německa něco lepšího, třeba ve stylu Rudých Khmérů v Kambodži? Podle Daňkové RAF nevydala skoro žádné teoretické dokumenty, a pokud ano, jsou zmatené a napsané Meinhofovou (schválně?) tak, aby jim nebylo pořádně rozumět. RAF si prostě kapitalismus ztotožnila s nacismem a hodlala vyvolat blíže nespecifikovanou sociální revoluci. Celá skupina vyznávala „primát praxe“, tedy revolučního (teroristického) násilí. Jakoby její členy nejvíce uchvacovala „romantika“ ilegality a svévolné překračování veškerých zákonných i etických norem „buržoazní“ společnosti.

I Daňková v knize pochopitelně několikrát opakuje prostou jednoslabičnou otázku, která člověku logicky vyvstane na mysli poté, co se seznámí alespoň se základními fakty: Proč? Co přivedlo matku dvou dětí Ulrike Meinhofovou, šéfredaktorku zavedeného levicového časopisu a hvězdu intelektuálních salónů, či dceru evangelického faráře Gudrun Ensslinovou ke krvi a kultu násilí? To dodnes nikdo pořádně neví. Odpověď lze nejspíše hledat u Dostojevského, najmě v Běsech, ale vlastně v celém jeho díle. Tenhle ruský reakcionář ale západním (ne)vzdělancům nikdy nevoněl. Přesto, anebo vlastně právě proto, že předpověděl bolševickou revoluci, od jejích kořenů až po hrůzné konce, dávno před tím, než propukla. Neboť svou předpověď učinil bez milosti k rádoby ušlechtilým „prvotním revolučním ideálům“ - podle Dostojevského totiž do důsledků domyšlený (radikální) ateismus vede nevývratně ke zlu, byť po cestě dlážděné vznešenými myšlenkami na sociální spravedlnost či – moderně aktualizováno – odporem ke konzumní společnosti.

„Zatracený Pánbůh, co stvořil otroky ke svému rozptýlení,“ napsala Meinhofová v jednom ze svých textů. Baader, Meinhofová, Ensslinová i Mohnhauptová jsou postavy jakoby vyskočivší z Dostojevského románů v celé jejich děsivosti. K vraždění je totiž přivedlo to, co na nich člověk shledá jako jedinou pozitivní vlastnost: důslednost. Plně, až do dna, se odevzdali něčemu, s čím ostatní jen tak koketovali, dokud na ně silně nezahvízdal katalog firmy IKEA. Kdo bude nakonec spasen, extrémně důsledná – byť nakonec ve zlu – Ulrike Meinhofová, nebo zelený buržoust Joschka Fischer, pupkatá ilustrace Goetheho postřehu „mladí revolucionáři, staří hofráti“? To by nevěděl ani Dostojevskij, jehož jméno v jinak obsáhlém seznamu literatury práce Šárky Daňkové bohužel nenalezneme.

A v knize kupodivu nenalezneme ani posmrtný příběh mozku Ulrike Meinhofové. Ten jí byl – patrně protiprávně, bez souhlasu rodinných příslušníků – odebrán k dalšímu výzkumu a naložen do lihu. Rodiče Meinhofové totiž zemřeli na rakovinu, a ani jí se rodová choroba nevyhnula. Prodělala operaci nádoru na mozku, vyléčila se, leč poté vstoupila na revoluční dráhu. A právě v chorobou vyvolané deformaci mozku chtěla západoněmecká věda nalézt uspokojivé „přírodní“ vysvětlení „poruchy“ chování Ulrike Meinhofové. Jenže ouha. Ostatní „rafani“ nádorem na mozku netrpěli. Materialistická teorie vzniku terorismu uvnitř vyspělé západní společnosti je tedy vědecky vyvrácena.

Stále velmi oblíbené vulgárně materialistické vysvětlení vzniku náboženství praví, že tento jev pramení z nevědomosti: lidé si prý nedovedli vysvětlit běžné přírodní úkazy jako například blesk, a přisoudili je proto „nadpřirozeným“ silám. K čemu ale odkazuje empiricky nevysvětlitelný jev zvaný Ulrike Meinhofová a RAF?

(Šárka Daňková, RAF – Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 200 str., dop. cena 169 Kč.)

Vyšlo v časopisu Babylon, č. 10/XVI, červen 2007