Syté barvy, ostré kontury a syrová nálada jejích obrazů věrně zrcadlí její vlastní život. Bolest a trýzeň, láska a vášeň... a nic mezi tím. Dramatický osud mexické malířky Fridy Kahlo fascinuje dodnes. Jedna z nejzajímavějších postav latinskoamerického malířství v Čechách proslula díky filmu Frída, hru o ní má v repertoáru i brněnské HaDivadlo. V pátek, 6. července, uplyne od jejího narození rovné století.
Byla královnou autoportrétu, krásnou bisexuálkou, nevázanou umělkyní a přesvědčenou komunistkou. Ale též handicapovanou ženou a trpící bytostí. Působivost jejích obrazů vyrůstala z utrpení. Za celý život absolvovala víc jak 30 operací, v dětství ji sužovala obrna, v mládí při těžké havárii málem umřela a ve zralém věku jí kvůli sněti museli amputovat část nohy.
Malovat začala z nudy na nemocničním lůžku. Neměla školy, žádné výtvarné vzdělání. Přesto její pozoruhodné dílo čítá na dvě stovky obrazů a četné autoportréty jsou dodnes vyhledávány milovníky umění z celého světa. "Papež surrealismu" André Breton přirovnal Fridu k "bombě omotané pentlemi" a nedokázal pochopit, že v takové vzdálenosti od Paříže mohl někdo malovat tak čistě surrealistické obrazy.
Narodila se 6. července 1907 v "modrém domě" v Coyoacánu. Otec Guillermo Kahlo pocházel z maďarské židovské rodiny, matka Matilde, Španělka s indiánskými geny, jí dala do vínku neklidnou krev a křehkou krásu. Život Fridy surově poznamenala dopravní nehoda v osmnácti letech, kdy do autobusu, ve kterém seděla, narazila projíždějící tramvaj. Prudký náraz jí zarazil do boku držadlo, které ji "propíchlo jako meč býka".
Lékaři v nemocnici ani nevěřili, že se zachrání, nechali ji ležet na nosítkách a ani jí neudělali rentgen. Utrpěla mnoho zlomenin, mimo jiné i obratlů a páteře. Výrazně ji omezily v pohybu. Nosila sádrový korzet a většinou času trávila v posteli. A tak začala malovat. První obrazy byly ovlivněny kubismem.
S Diegem Rivierou se potkala na konci dvacátých let. Vzali se v roce 1929. Nerovný sňatek přátelé přirovnávali ke slonovi s holubicí. On byl stopadesátikilový obr, slavný umělec mexické monumentální tvorby, ona neznámá droboučká dívka s překrásným obličejem, vysoká sotva metr padesát, s viditelným tělesným postižením. O dvacet let starší Diego však vyzvedl manželku mezi tehdejší uměleckou smetánku amerického kontinentu. A v umění ji vedl ke hledání vlastního výrazu. Pod jeho vlivem se Frida zamilovala do lidového umění a začala portrétovat domorodé ženy a děti.
Diego byl vášnivý bonviván, neustále obklopený ženami, byl považován za jeden z mexických divů. Jejich manželství provázely divoké večírky, hádky a občas i rvačky. Když poznala, že ho nemůže změnit, začala mu oplácet stejnou mincí a navazovat poměry s muži i ženami. Nejslavnější byl románek s ruským revolucionářem Lvem Trockým.
Přesto Diega osudově milovala celý život, rozvedla se s ním a znovu si ho vzala. A on o ní psal kritikům: "Doporučuji ji nikoliv jako manžel, ale jako nadšený obdivovatel jejího díla, sžíravého a něžného, tvrdého jak ocel a jemného a lehkého jak křídlo motýla, nádherného jako milý úsměv a hlubokého a krutého jako hořkost života..."
Po setkání s Bretonem v roce 1938 se její obrazy dostaly do světa. Při první samostatné výstavě v New Yorku psal tamní časopis Time o "hravé a krvavé fantazii ne zrovna sentimentální dívky". Počátkem 40. let vyučovala na nově zřízené škole malířství a sochařství a vychovala generační skupinu malířů, kteří si říkali Los Fridos.
Od poloviny 40. let se její zdravotní stav zhoršoval. Život se jí proměnil v dlouhá období plná bolesti střídaná krátkými okamžiky euforického nadšení, kdy byla schopna malovat. Ještě víc se přimkla ke komunistické ideologii a na korzet si namalovala srp a kladivo.
Když jí v roce 1953 museli kvůli sněti amputovat nohu až nad koleno, upadla podle Rivery "do hluboké deprese a ztratila chuť do života." Zemřela 13. července 1954 údajně na plicní embolii, ale sebevraždu nebylo možné vyloučit. V poslední chvíli se u ní sešla skupinka nejbližších přátel, aby jí zazpívali Internacionálu a mexické lidové písně. Malíř David Alfaro Siqueiros později napsal: "Když rampa, na které leželo tělo, pomalu vjížděla do pece a plameny zapálily vlasy, její obličej se rozzářil jako slunečnice."
