Opravdu potřebujeme základnu?

Nejsme sólovým hráčem
Považují-li naši vládní představitelé nabídku za prestižní, měli bychom si ujasnit, za jakých podmínek ji přijmout. Je přitom zřejmé, že se nemůžeme rozhodovat zcela samostatně a pouze na bilaterální úrovni. Jsme součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie.
Odvolávání se na summit NATO v Rize je nedostačující, v jeho agendě totiž byla otázka americké protiraketové základny jen okrajovou záležitostí. NATO by se k této věci mělo vyslovit explicitně, zvláště má-li být dislokace ve střední Evropě součástí proponovaného protiraketového systému aliance, který je zatím na papíře.
A pak je tu ještě Evropská unie. Také ona se musí vyjádřit, jak dalece je tento záměr konzistentní s evropskou bezpečnostní a obrannou politikou. Nelze si zastírat, že Evropané hodnotí reakce Američanů v posledních letech stále kritičtěji, dochází dokonce k jisté krizi euroatlantických hodnot. Není možné přecházet, že Blízký východ komplikuje transatlantické vztahy, protože USA a Evropa situaci v tomto prostoru hodnotí jinak.
Vychází to ze zjištění, že výsledkem americké blízkovýchodní politiky je zhoršení bezpečnostní situace. Příčinou je silný vliv amerických neokonzervativců po 11. září 2001, což vedlo k přijetí strategie, která se v praxi projevila jako málo účinná a tím i neúspěšná. Američané jsou nyní v této oblasti stejně nepopulární jako Saúdská Arábie. Při schvalování dislokace některého ze segmentů americké protiraketové obrany ve střední Evropě je proto třeba brát v úvahu, jak dalece by mohl narušit naše vztahy se státy v tomto rozbouřeném teritoriu.
Česká republika přitom není dostatečně připravena podobné bezpečnostní strategické procesy řešit. Už jen proto, že jí chybějí strategické dokumenty. Důkazem budiž fakt, že bezpečnostní strategie z let 1999, 2001 a 2003 jsou jen obecné a novější dosud zpracována nebyla.
Jako u každého bezpečnostního strategického rozhodovacího procesu je i v případě základny nutné velmi důkladně zvážit, zda ji potřebujeme a zda si ji náhodou nejsme schopni zajistit sami či v aliančních svazcích. Vzhledem ke globálnímu charakteru bezpečnostních hrozeb není možné je ve většině případů řešit mimo OSN a zvláště EU a NATO. Česká veřejnost není zřejmě připravena přijímat podobná rozhodnutí na bilaterálním základě.

Pozor na apriorní soudy
Na výsledek strategického bezpečnostního rozhodovacího procesu má také podstatný vliv, předcházejí-li odbornému posouzení problematiky apriorní soudy vyslovované bez znalosti problematiky a dostatku informací.
Participaci veřejnosti na rozhodování je proto nutné předem promyslet. A to včetně referenda. Ovšemže je jistější o jakémkoli závěrečném rozhodnutí přesvědčit naši veřejnost tak, aby k referendu nemuselo dojít. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze však předvídat, že občané a opozice budou referendum požadovat.
Instituty pro výzkum veřejného mínění budou jistě postoje občanů sledovat. A pokud Jiří Paroubek ustoupí od podpory dislokace radaru, občané k ní budou kritičtější než dosud.

Autor, sociolog, je nestranickým členem zahraniční komise ČSSD