Tento akt vyvolal velké pobouření v řadách ruské menšiny, došlo k potyčkám, ke srážkám s policií, jeden člověk zahynul. Estonsko-ruské vztahy se ocitly na bodu mrazu, ruský medvěd začal výhružně cenit zuby. Většina obyvatel Evropy se patrně podivila tomu, proč estonské vládě tolik vadí pomník vojáků, kteří položili své životy ve válce s nacistickým Německem.
U nás si v těchto dnech připomínáme „osvobození“ od nacismu. Záměrně jsem dal slovo osvobození do uvozovek, neboť by mělo znamenat nastolení skutečné svobody, ustavení svobodné demokratické společnosti. To se však u nás ani v Estonsku po příchodu Rudé armády nekonalo.
Estonci jsou malý, ani ne milionový národ, který musel po většinu své existence bojovat o vlastní přežití. Když slyším české nářky, jak jsme malí a bezmocní, vzpomenu si vždy na pobaltské národy a musím se za své historie a zeměpisu neznalé krajany trochu zastydět.
Státní samostatnosti dosáhli Estonci, spolu se sousedními Lotyši a Litevci, po první světové válce. Neužili si jí dlouho – v roce 1940 je poprvé „osvobodila“ Rudá armáda. Po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov, jímž si Hitler a Stalin rozdělili sféry vlivu ve střední Evropě, Estonsko připadlo jako kořist Stalinovi a ten s ním také jako s kořistí naložil.
Okamžitě s „osvobozením“ nastoupila sovětizace, věznění, vraždění a deportace celých rodin na Sibiř. Není divu, že po příchodu německé armády v roce 1941 vítali mnozí Estonci vojáky wehrmacht jako osvoboditele. V tom se však hořce zklamali - jednu genocidní totalitu pouze vystřídala druhá. Nacistické tažení na východ skončilo porážkou, a v roce 1944 tak Rudá armáda „osvobodila“ nebohé Estonsko podruhé. Scénář byl stejný jako při prvním „osvobození“: sovětizace, kolektivizace, věznění, mučení, vraždění a deportace.
Z kdysi samostatného Estonska se stala součást Sovětského svazu. Ruku v ruce se sovětizací nastoupila též rusifikace. Do Estonska, kde se budoval těžký průmysl, posílal sovětský režim množství etnických Rusů, aby se tam usídlili a malou zemičku u břehů baltského moře připojili k široširé Rusi i biologicky. Když se Sovětský svaz rozpadl, žilo v Estonsku přes 40 % etnických Rusů. Obnovený estonský stát jim hodlal přidělit občanství, ovšem pod podmínkou, že se naučí estonsky.
To bylo najednou ze strany evropských institucí křiku! Prý je třeba hájit práva menšin. Bezesporu ano, avšak s přihlédnutím k historickému kontextu. Na to jsou ale jinak hrdí Evropané z Paříže, Bruselu či Berlína většinou líní či velkopansky přezíraví. Bohužel, podobnou otupělost projevují po pádu komunismu i Češi. K pobaltským národům, které si na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vybojovaly nezávislost navzdory sovětské ekonomické blokádě provázené občas i střelbou speciálních jednotek, a to především hromadným sborovým zpěvem a lidskými řetězy spojujícími celé Pobaltí, se chováme většinou naprosto přezíravě.
V roce 1994 zdejší fotbalový svaz oznámil, že národní tým sehraje přátelské utkání s Lotyšskem. Až těsně před termínem zápasu se ukázalo, že přijedou nikoliv Lotyši, ale Litevci. Lotyšsko se totiž řekne anglicky Latvia, kdežto Litva Lithuania. Na svazu se holt spletli. Kdo se v tom má vyznat – Latvia a Lithuania, Slovensko a Slovinsko. Jenže než si začneme stěžovat, že nás Američané řadí do střední Asie nebo že nás naši spojenci v Mnichově roku 1938 zaprodali, vytáhněme si nejprve toto břevno ze svého oka.
¨
Památník vojákům Rudé armády v centru hlavního města byl pro Estonce symbolem poroby a otroctví. Celá věc by se pro lepší pochopení dala přirovnat k situaci, kdy by na Václavském náměstí stál památník německým vojákům zahynuvším při „osvobozování“ českých zemí v březnu 1939. Či spíše těm, kteří zahynuli při bojích s parašutisty vyslanými za války z Londýna, neboť pokud nějaký německý voják 15. března 1939 zahynul, tak pouze tak, že vlastní nešikovností spadl pod kola vozu jedoucího v koloně za ním.
Estonci by nám dokonce mohli jít příkladem – starají se veřejný prostor lépe než my. My si klidně necháme komerční televizní stanici pořádat silvestrovský mejdan u sochy zemského patrona svatého Václava, na pietním místě, spojeném s pádem komunismu i se sovětskou okupací v roce 1968. V budově Národního muzea jsou dodnes patrné stopy po sovětských střelách, mezi „koněm“ a muzeem se v lednu 1969 na protest proti sovětské okupaci upálil Jan Palach. Ale Češi se chtějí hlavně dobře bavit a konzumovat. Kdyby Jan Palach 31. 12. 2006 zázračně obživl a spatřil „Mejdan roku“, možná by si hořce pomyslel, zda mu svoboda právě těchto spoluobčanů stála za upálení.
Na rozdíl od Estonců však na českých bedrech spočívá ještě jedna nepřiznaná hanba. Estonci za svůj komunismus nemohou, ten byl skutečně důsledkem sovětského „osvobození“. A bránili se mu se zbraní v ruce až do poloviny padesátých let, kdy byli sovětskými ozbrojenými složkami pochytáni a postříleni poslední protikomunističtí partyzáni z tzv. lesních bratrstev. Náš pád do říše komunismu ale nebyl nutným důsledkem druhé světové války a našeho „osvobození“ Rudou armádou. Z významné části si za něj můžeme sami – hlasováním pro KSČ ve volbách v roce 1946 (v Čechách tehdy KSČ získala přes 40 % hlasů!), sázkou na spojenectví se Stalinem, jíž chtěl Edvard Beneš „odčinit“ Mnichov, i trváním na principu kolektivní viny, uplatněném na veškeré německé obyvatelstvo, včetně žen, dětí a starců. O tom bychom měli každoročně během „slavných májových dnů“ přemýšlet především.
Autor je politolog.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace



