Doleva, nebo s ženou?

Ve volbách v roce 1998 Václav Klaus – po „sarajevském atentátu“ – bojoval o své politické přežití, a kdyby jeho odpůrci tehdy věděli, že se v roce 2003 stane po Václavu Havlovi prezidentem, asi by je trefil šlak. Nyní vévodí žebříčkům důvěry a zdá se, že jeho znovuzvolení nestojí nic v cestě.

Leč vnitřní rozkol v ODS i vysoká cena, o níž si řeknou lidovci výměnou za podporu, může lákavé představě další pětiletky strávené na Hradě a v Lánech vystavit rázné stop. Asi i proto vytáhl Václav Klaus do boje proti Kaplického knihovně i proti globálnímu oteplování, neboť očekává, že tak nabere v očích veřejnosti další plusové body, a poslanci i senátoři pak před hlasem lidu pokorně skloní hlavy.

Ostatně, zejména druhé téma mu již vysloužilo hlasitý odpor Strany zelených, jejíž voliči Klause stejně neodvolatelně nesnášejí a jejíž poslanci dávno předem oznámili, že Klause rozhodně volit nebudou. Navenek neohroženým bojem s „přesilou“ environmentalistů tak Klaus nemůže nic ztratit, spíše získá.

Klausova neohroženost však nesahá dál než do Brd. Tam má stát americký radar, který v české společnosti vyvolává mnohem více sporů než stále dosti abstraktní globální oteplování. O radaru však Klaus mlčí, a hovoří-li, tak opatrně, ba přímo diplomaticky.

V červnu má přijet George Bush, u nějž je Václav Klaus kvůli otevřené kritice iráckého dobrodružství v klatbě. Ve Spojených státech byl už český prezident mockrát, leč oficiálního přijetí v Bílém domě se mu nikdy nedostalo. Takhle si bude moci přijmout Bushe oficiálně sám, a dosáhnout tak malé velké satisfakce. Kritika radaru by mohla Bushe vyplašit, či ho přimět k nějakému okázalému projevu chladu. A to by Klaus nerad.

Ale Bush není jediným důvodem Klausovy radarové opatrnosti. Zejména z hlediska znovuzvolení platí, že mlčeti o radaru rovná se zlato. Sociální demokraté i komunisté radar kritizují a volají po referendu, ODS ho obhajuje. Tady by se neohroženost mohla šeredně nevyplatit, neboť zde nehrozí jen nulová ztráta předem ztracených šesti (či společně se senátorem Štetinou sedmi) zelených hlasů. Václav Klaus není špatný politik, a každý nešpatný politik je především dobrý počtář.

První polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier v polistopadové stranické politice neuspěl, leč počtářské schopnosti předvedl nedávno i on. Nejprve si prý pohovořil s Jiřím Paroubkem, a vzápětí se médiím představil jako potenciální kandidát na prezidenta. Neopomněl dodat, že se nebude bránit ani vyjednávání o hlasech komunistů.

Skoro vzápětí se ocitl v rudém křesle talk show Jana Krause Uvolněte se prosím. „Bavič“ Kraus, jehož v umění humoru strčí do kapsy kdejaká parta gymnazistů na bramborové brigádě, a jenž si proto udělal živnost hlavně z verbálního „propleskávání“ nevtipných blondýnek, pojal Dienstbierovo extempore jako ouverturu jeho volební kampaně. V úvodu si „zaryl“ do Dienstbierova někdejšího členství v KSČ (aby měl při vyjednávání s „filipovci“ na co navázat?) a pak přešel k „ožehavému“ radaru.

Exministr zahraničí, jehož proslavené společné stříhání drátů železné opony s Hansem-Dietrichem Genscherem neopomenul Kraus připomenout pomocí velké výsuvné obrazovky, prohlásil, že radar je blbost a že je proto proti němu. V Lidovém domě i v ulici Politických vězňů, sídle KSČM, museli zajásat. Zajásat musel i další kritik radaru Matěj Stropnický, mladá bouřlivá zelená krev.

A aby byl antiklausovský tmel skutečně pevný, vytáhl Kraus v závěru ještě jedno eso -  Kaplického knihovnu. „Líbí?,“ zeptal se na rudé pohovce rozšafně rozvaleného Dienstbiera. „Líbí,“ odvětil nepřekvapivě Dienstbier. Nepřekvapivě, poněvadž od chvíle, co Václav Klaus hodlá bránit stavbě Kaplického chobotnice vlastním tělem, je Jan Kaplický a jeho návrh další ikonou, pod níž se shromažďují zástupy antiklausovců.

Když to celé sečteme, dostaneme 85 poslanců a senátorů ČSSD, 29 komunistů a 7 zelených, což je dohromady 121. Slušný výkon, ale na prezidenta je třeba minimálně 141, takže Dienstbierovi ještě alespoň dvacet hlasů chybí. I kdybychom přičetli Melčáka s Pohankou a všechny ostatní senátory kromě lidovců, stejně bude ještě šest hlasů chybět. Jinak řečeno, bez lidovců to nepůjde. Příště bude proto třeba zastat se nějak Čunka, ale neztratit přitom zelené. Je to trochu oříšek, ale jsou i tací, jež ho jistě hravě rozlousknou.

Ale úplně bychom zapomněli na jednu důležitou věc: zelení přece chtějí za prezidenta ženu. A tou Jiří Dienstbier evidentně není. Úspěchy u žen se sice vykázat může, leč právě ty mu zakyslé feministky rozhodně neodpustí. Takže budeme odečítat. 121 – 7 = 114. To mohl Dienstbier zůstat sedět doma na gauči - i kdyby se zastal Čunka. Protože 114 plus 24 lidovců je jen 138. No ale Melčák, Pohanka plus nějaký ten senátor... Uvidíme, úplně marné to možná není, ale bude to každopádně hodně zamotané.

Zvláště když zelení opravdu nasadí nějakou ženu. Zvláštní – vedou složité řeči o ekologických daních a větrných či přílivových (nebo snad přelivových?) elektrárnách, a tady si najednou vystačí s tak jednoduchým kritériem jako je pohlaví. Jednoduché, skoro primitivní, ale zároveň docela chytré. Protože na tomto půdorysu se dají nasčítávat takřka libovolné kombinace. Žena, která bude proti radaru, má šanci minimálně na 121 hlasů, a ani se jí nemusí líbit Kaplického knihovna. A pokud taktně pomlčí o svazcích osob stejného pohlaví, může si naklonit i lidovce, a má to v kapse.

Ale co kdyby se stal ženou Klaus? Podle klasické definice může britský parlament učinit úplně vše, kromě proměny muže v ženu a ženy v muže. Jenže definice pochází z éry, kdy život na Zemi ovládaly parní lokomotivy. Dnes jsou časy daleko jinačí. Parní lokomotivy dávno vyhynuly a po elektrickém mixéru, fénu a mikrovlnce přišlo na trh tvrzení, že pohlaví je věcí volby. Člověk si prý smí vybrat, čím chce v životě být, zda mužem nebo ženou. A tuto orientaci prý může za život několikrát změnit. Tento ještě před pár lety extrémní názor se dnes pomalu stává mainstreamem, běžnou součástí evropského unijního práva. Čili pokud se Klaus promění v ženu a přestane být proti oteplování, má šanci minimálně na 129 hlasů (ODS plus zelení). A když pomlčí o radaru a rýpne si trochu do Bushe, až Američan odjede, dají mu zase hlasy i komunisté, a nebude co řešit. Že už to začíná být trochu přitažené za vlasy? Ale kdepak – takové jsou dnes bezmezné hranice politického realismu.

Autor je politolog.