Test normality se opět nezdařil

Sexy raketa

Test amerického systému byl již několikátým a při některých předchozích byla Agentura pro protiraketovou obranu podrobena kritice, že cvičná útočící raketa měla v sobě jakési „cosi“, co obranou antiraketu silně přitahuje. Žargonem současné reklamy vyjádřeno, byla prostě nadstandardně sexy.

Po odstranění oné blíže nespecifikované nefér vnady prý proběhlo několik úspěšných testů, nyní raketa, co měla hrát nepřítele, selhala. Což o to, vzhledem k technickému stavu severokorejské armády mohlo jít o velmi realistickou simulaci skutečných bojových podmínek, leč obranné systémy musí být připraveny hlavně na situaci, že nepříteli funguje vše perfektně. A na protiraketovou obranu existuje velmi záludná protizbraň v podobě klamných cílů vypuštěných současně s opravdovou jadernou hlavicí.

Antiraketa pak musí být chytřejší než princ z pohádky o Zlatovlásce – tomu správný cíl ukázala spřátelená muška, na kterou protiraketová obrana spoléhat rozhodně nemůže. Experti mimo Agenturu pro protiraketovou obranu často namítají, že se v reálu antiraketa vůbec nemusí trefit, experti z agentury odpovídají, že podle jejich výpočtů je takřka vyloučeno, aby se netrefila. V podstatě jde o maličkost: systém musí dokázat sestřelit pingpongový míček letící silně nadzvukovou rychlostí ve vzdálenosti tisíce kilometrů, což je prý plně v možnostech současné techniky. Stačí ještě vychytat nějaké ty „mouchy“ a o bezpečnost světa bude zcela bezpečně postaráno.

Jdeme všichni sborem

Důvěřuj, ale prověřuj, radí stará moudrost. Jenže i kdyby cvičná raketa neselhala a byla sestřelena, co vlastně mohli novináři shromáždění na základně v Kalifornii prověřit? Co by viděli? Nějaké FIRE a YES na obrazovkách armádních počítačů, filmové záběry čehosi rychle letícího a pak se náhle rozprsknuvšího, obláček výbuchu na nebi. Americký film Kozoroh 1 vypráví o fingovaném letu kosmonautů k Marsu, nafingovat úspěch tam, kde by v reálných bojových podmínkách nastala katastrofa, není při možnostech současné techniky nic těžkého.

Zkrátka, o americkém systému protiraketové obrany mnoho nevíme a patrně o něm mnoho neví ani samotní Američané. Ale je to dostatečný důvod k tomu, aby se člověk připojil k demonstraci iniciativy Ne základnám? Nikoliv, protože veřejně projevovaný odpor proti americkému radaru slouží především jako zástupný symbol, za nímž se dohromady šikují zástupci různých proudů.

Jednak komunisté, jejichž nenávist k USA je letitá a historicky dobře pochopitelná. Že se přenesla na mladé z Komunistického svazu mládeže také nepřekvapí. Organizátoři prý mladé komunisty přemlouvali, aby schovali komunistické symboly, a zabránili tak diskreditaci demonstrace. Mladí komunisté se zachovali přesně dle Leninovy taktické poučky „Krok vzad, dva kroky vpřed“. Symboly nejprve schovali, ale pak je zase rozvinuli v plné parádě.

Mladým komunistům zdatně sekundovali mladí rozhněvaní zelení. Rozhněvaní hlavně na svého šéfa Bursíka, jenž prý ve vládě příliš ustupuje. Nicméně jejich vůdce Matěj Stropnický na demonstraci neopomněl připomenout, že je sice proti radaru, leč USA považuje za spojence. A byl skoro vypískán.

Odborně by se to dalo shrnout konstatováním, že skupina demonstrujících byla vnitřně velmi diverzifikována. Shodla se sice na odporu k radaru, tím však shoda patrně končí. A někteří, jako například místopředseda parlamentu Lubomír Zaorálek, si pod koně prostě přišli nasbírat politické body. Zvlášť Zaorálek působí poslední dobou dojmem, že by rád vyvolal jakýsi revival šedesátých let a postavil se do čela mladých rozhněvaných hochů a dívek. ČSSD potřebuje omlazení jako sůl (nebo jako koza drbání), a Zaorálek má asi být tím mužem, jenž „přitáhne mladé“. Od zelených, komunistů, anarchistů a podobně. Starý pardál na lovu, o radar jde samozřejmě až ve druhé řadě.

A některé ideové proudy pak byly na Václavském náměstí zastoupeny pouze individuálně. Například v osobě z Indie se nedávno navrátivšího jogína českého původu Jogi Mokšananda alias ing. Jana Müllera, který o sobě tvrdí, že je nesmrtelný a že přišel, aby zničil tuto civilizaci a vybudoval místo ní nějakou novou, lepší. Takových už bylo hodně a nikdy to nedopadlo dobře.

Z Jana Müllera rozhodně hrůza nejde, ba někomu dokonce může připadat směšný. Ale ať už o světě říká cokoliv, je svým způsobem věrohodnější než většina obyvatel České republiky, která v průzkumech veřejného mínění radar odmítá, demonstrovat proti němu však nejde. Ani s iniciativou Ne základnám, ani pod prapory nějakého jiného hnutí, které by se třeba plně distancovalo od komunistů i jiných radikálních skupin sdružených ve zmíněné iniciativě.

Anticharta dnešní doby

Aktivně projevený odpor k radaru je skutečně záležitostí tisícovky angažovaných plus dalších pár stovek svezených do Prahy komunisty nachystanými autobusy. Mlčící většina říká radaru NE, ale je líná projevit svůj odpor veřejně. Proč taky - v době, kdy maloobchodní tržby dosahují rekordních výšek, Češi především konzumují. Začíná léto, a každý řeší hlavně palčivou existenciální otázku „Kam na dovču“. Proto také radar většině vadí: vytrhává totiž z příjemného konzumního provozu, mlčky sděluje, že svět je plný konfliktů, a nutí tak zaujmout postoj, nutí někam se přidat a nést pak spoluodpovědnost za politiku zvoleného tábora. Radar je potenciálním cílem pro nepřítele, pro teroristy, radar ohrožuje klid a pohodu. „A to my právě nechceme, my chceme klid na konzum,“ mohla by česká mlčící protiradarová většina podepsat Antichartu dnešní doby.

O víkendu však proběhla ještě jedna akce – festival Mezi ploty v areálu psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích. Má za cíl překonávat přehrady mezi světem normálních lidí a světem bláznů. Což je jistě chvályhodné, má to však jeden malý háček: někdy se zdá, že uvnitř bohnického areálu přebývá více normality než venku za plotem.

Autor je politolog.

Foto ISIFA