Parkanová na zabijačce

Naštěstí jsem tehdy měl přístup k samizdatové i exilové knižní produkci a pomocí bytelného tranzistorového rádia sovětské výroby mohl naladit vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. A nestačil jsem se divit.

Zjištění, jak velkou měrou napomohli komunistickému puči naši takzvaní demokratičtí politici, prezidentem Edvardem Benešem počínaje, mnou hluboce otřáslo – dokonce by se dalo říci, že jsem se s ním dosud plně nevyrovnal.

Zenkl na zabijačce, Ripka na univerzitě

S jinými věcmi z té doby snad už ano, nikoliv však třeba s Petrem Zenklem, místopředsedou vlády a předsedou národních socialistů, který v čase vrcholící únorové krize, poté, co podal demisi, prý odjel kamsi na zabijačku. Inu, kontakt s voliči je kontakt s voliči, a zvláště jitrnice a jelítka neradno urážet, nicméně i díky Zenklově politické slepotě trvalo přes čtyřicet let, než byl vůbec nějaký další kontakt se skutečnými voliči možný.

Historka se zabijačkou je možná přehnaná, možná ji trochu přibarvila hořkost exilových poúnorových sporů, leč chování většiny českých nekomunistických politiků vůči komunistickému nebezpečí vystihuje velmi přesně.

K pochopení nepochopitelného mi pomohl až pád komunismu a polistopadový demokratický vývoj. Čím více naše současné politiky sleduji, tím spíše chápu, že odjet v době probíhajícího puče někam na zabijačku by pro ně nebyl sebemenší problém.

„Tento politický boj jsme prohráli, chtěl bych být profesorem na univerzitě,“ napsal údajně po puči Klementu Gottwaldovi další z našich tehdejších demokratů Hubert Ripka. Blbové jistého typu mají zpravidla ohromné štěstí – Ripka ještě stačil emigrovat, ti, kteří před komunisty dlouho předtím varovali, skončili většinou v jáchymovských uranových dolech.

Ministryně obrany nerozezná výložky

Naposledy jsem si na Zenkla, Ripku a jim podobné vzpomněl při poslechu produkce dua Vyčítal-Parkanová. Díky následné diskusi vyplavaly na povrch i další, již zapomenuté perly z úst paní ministryně. Dokonce se v jednom rozhovoru pochlubila, že ani nedovede rozpoznat vojenské hodnosti. Je tedy asi schopna říkat generálovi „pane poručníku“ a infantérii považovat za něco souvisejícího s dětinskostí.

„Co tam ale na tom ministerstvu dělá?“ namítne jistě mnohý volič. Co by tam dělala – přece politiku. Koho dosadit kam a koho odvolat odkud, tak, aby pozice paní ministryně zůstala zachována. Tak, aby v lidové straně měli permanentní zabijačku.

„Já sice nerozeznám výložky, ale obklopila jsem se schopnými odborníky,“ mohla by namítnout paní ministryně. Jak ale pozná odborníka na armádu, když se nevyzná ani ve výložkách? Asi má nějaké speciální telepatické schopnosti, dar zvláštní intuice.

Tuto hypotézu však vyvrací nahrávka s Vyčítalem. Ví tedy paní ministryně něco o armádě? O radaru, jejž opěvuje? Možná ví, možná neví, těžko říci, nevíme.

Až přiletí drak

Parkanová s Vyčítalem ale neztrapnili jen sami sebe, oni ztrapnili i radar. Hrozby ruských generálů, že na něj udeří jadernými střelami, nemohly reputaci radaru ublížit tolik, jako jedna hloupá píseň. Nemyslím si, že ministryně obrany Parkanová a salónní tramp Vyčítal jsou agenty ruské tajné služby, v její centrále si však musí mnout ruce. Já vím, oni to mysleli dobře..., ale výsledkem jsou body pro Putina.

Na naší politickou „elitu“ je dosti smutný pohled. Státník mezi ní není ani jeden, většinou sestává z partajnických „čachrářů“. Kdyby se na obzoru objevil drak nějaké nové totality, slupne ji jak malinu. Za svobodu tak nyní vděčíme spíše prázdnotě, absenci draka, tomu, že dnešní draci jsou někde daleko za humny. Až nějaký opravdu přiletí, bude mít lehkou práci.

Autor je politolog.