Skutečnost, že už téměř deset let jedinou námořní loď nevlastníme, bruselským eurobyrokratům jaksi unikla. Jestli si však někdo myslí, že stačilo do Bruselu poslat zdvořilé upozornění mailem, a celá věc byla vyřízena, tak se hluboce mýlí. Uvést vše na pravou míru musel osobně ministr dopravy Aleš Řebíček, který prý až po diskusi se svými resortními kolegy v Lucemburku nakonec prosadil výjimku.
„Praha tak nebude muset zřizovat úřad, který by neměl nic na práci,“ glosuje celou věc zpráva ČTK. Což o to, on by se právě proto náramně hodil. Hlavně při koaličních jednáních o sestavení každé příští vlády. Postem Vysokého inspektora pro vyšetřování českých námořních katastrof (VIVČNK) by se dala uspokojit nějaká z menších koaličních stran či nějaká neukojená frakce ve straně velké. Bez ohledu na kvalifikaci dotyčného kandidáta. Kdo nic nedělá, nic také nezkazí, což je asi maximum, které lze od většiny našich politiků očekávat.
Další výhodné využití „zbytečné“ instituce se nabízí v souvislosti s kauzou Čunek. Ten nechce z vlády odejít, neb odchod by prý znamenal přiznání viny. Zároveň však svou přítomností vládu destabilizuje, a ministerstvo pro místní rozvoj, jež je mu svěřeno, prý moc nezvládá. Nezvládá, protože nestíhá, neboť musí stíhat spoustu jiných věcí. S vlastními právníky. Kdyby ale existoval VIVČNK, hned by bylo kam Jiřího Čunka elegantně odsunout.
Zůstal by ve vládě, klidně i jako místopředseda, ráno by se stavil v úřadu, sekretářky (samozřejmě nikoliv Marcely Urbanové) by se zeptal: „Tak co, něco nového?“, ona by se jen tak uculila a zavrtěla hlavou, takže VIVČNK Čunek by mohl opáčit: „Dobrá, dobrá, mám teď něco rozjednaného s právníky, takže tady nebudu. Kdyby něco, dejte vědět, cinkněte mi na mobil.“ Sekretářka by významně zakývala, a její šéf by ještě pro jistotu mohl upevnit její pracovní disciplínu rozvernou poznámkou, pronesenou ve dveřích při odchodu: „Kdyby přece jen něco, tak abych se to nedozvěděl až z médií.“
Do roku 1998 by ale tato Čunkova „výhružná“ poznámka nemusela být pouze imaginární. Toho roku totiž Viktor Kožený prodal poslední loď ze čtrnáctičlenné flotily někdejší Československé námořní plavby. Mimochodem, mezi suchozemskými státy jsme patřili k námořním velmocem, neboť československá námořní flotila byla ve své kategorii jednou z největších na světě.
Námořní vlajku Československo získalo roku
Pirát z Prahy
A legrace to není ještě z jednoho důvodu. Vytunelování české námořní flotily Viktorem Koženým představovalo největší námořní katastrofu v našich dějinách. Snad žádná země nepřišla kompletně o svou flotilu tak jako Česká republika, snad žádná země o ní nepřišla tak lacino, uboze a hloupě. Jedna z největších polistopadových tragédií a zároveň ostud zůstává zatím nepotrestána, ba co hůř: nikdo se o ni nezajímá.
Viktor Kožený, přezdívaný též „pirát z Prahy“, si po rozprodeji flotily připaloval v Londýně doutníky tisícidolarovými bankovkami. A byť si už ozkoušel i pohodlí bahamských cel, české spravedlnosti stále uniká. Bude-li jednou dopaden, měl by být usazen do bytelného koše, který by kat Mydlář shodil z Karlova mostu do Vltavy. S poctivým závažím, aby nám „náš Viktor“ už nevyplaval.
Jenže trest smrti jsme zrušili. A kdybychom ho obnovili, sletí se z Bruselu eurobyrokraté a budou tak dlouho klovat a klovat, dokud ho zase opětovně nezrušíme. Co tedy s Viktorem, až ho jednou – třeba někde v Brzku (to je město v JAR) - chytíme? Měl by doživotně drhnout paluby, kajuty i sociální zařízení na pražském bostelu pro bezdomovce. Konečně by byl v životě k něčemu užitečný.
Autor je politolog.
